Povel jako inspirace

Má dvouletá dcerka zavelela, že chce na procházku, šestiletý syn rezolutně odmítl (měl rozdělaný projekt na pískovišti u domu). No a já si chtěl udělat pár fotek pučícího jara. Situace bez řešení nebo jasně vymezená cesta? Znamenalo to jít jen kousek od domu a jít hned (neb tak zněl pokyn). Někdy holt člověk nevyrazí ve „zlatou hodinu“, na přesně vymezené místo, kde se zrovna odehrává velkolepá hra světel, pastva pro objektiv. Někdy jsem přinucen si uvědomit, že pozoruhodné – tedy hodné pozornosti – se odehrává stále. Svítilo pozdně odpolední, ale přesto poměrně prudké slunce. Dá se říct, že poněkud nefotografické podmínky. Jenže právě tohle světlo doslova prozařuje krajinu a jaro není krásné jen večer nebo ráno. A když mě ten okamžik oslovil, proč by ho nešlo nějak zachytit nebo vyjádřit.  Takže to byla spíš výzva – výzva ke hře. Dcerka si capkala okolo a vypouštěla své komentáře a já se si hrál s foťákem. Byla to jen chvíle, ale bylo to obohacující. Tak díky, Miško!

2 odpovědi na “Povel jako inspirace”