Jak nechat fotku přežít

I tak příjemná věc jako je focení v sobě skrývá zápas. Můj zápas o uchování svobody. Fotka dnes umírá mezi dvěma gilotinami: mezi touhou vynikat, být originální a tendencí vejít se do příběhu, který se očekává, že bude vyprávěn. Chceme se vlastně odstranit z vlastního příběhu a umístit se do obrazu.

Vyříznout obličej Mony Lisy a dát tam svůj. Svět pak  sice  vypadá čímdál víc směšněji, ale už k tomu bohužel nemáme citlivost. Vše se jeví být v pořádku.  Neumíme vyprávět naše vlastní příběhy, máme pocit, že nestojí za řeč…

Nemyslím, že by si fotky a obrazy nemohly fabulovat, vymýšlet, být tvořeny, ale musí být tvořeny námi a z nás. Třeba Saudek byl od počátku fabulátor, tvořil si fotografické světy, ale (aspoň jeho tvorba do začátku 90. let) je prostoupena upřímnou touhou vyprávět, fotit, byl do obrazu, který tvořil, ponořen a byl pozorný k těm, které fotil (nikoli ve smyslu zdvořilosti, ale k tomu, co umí jejich osobnost na fotce udělat); fotka vycházela z něj a proto (je to můj názor), měly a mají tyto obrázky svoji sílu –  a to nesoudím obsah nebo sdělení, jen opravdovost přístupu. Dnes máme představu a ta představa je vytvořena mustrem, který míjí nás i fotografa. Vlastně nejsme potřeba. A v čem tkví tedy ten můj zápas? Jednoduše se těmto tendencím ubránit, naslouchat radám, ale neztratit svoji upřímnost, neztratit ze zřetele sebe (někdy v pudu sebezáchovy ani radám nejsem schopen naslouchat).

 Když ztratím ze zřetele sebe, nemohu vidět ani toho druhého. Co potom mohu vyprávět? V lepším případě navoněné nic,  v horším  méně než nic  nebo víc než bych chtěl a měl… Mírou estetiky se stala obrazová kvalita s dodržením pravidel kompozice. Pak se vyžaduje originalita. A to je problém: snažíme se na originalitu „přijít“, vymyslet to, ne se k ní „prožít“. A to je propastný rozdíl. Fotka je upřímná a opravdová, pokud je tvořena námi a vychází z hloubi srdce a našeho přesvědčení. Pokud fotografovo ego fotí ego někoho jiného, pak nic nemá obsah. Ego totiž nemá obsah. Je to synonymum sebeobelhávání a obelhávání ostatních. Pak je více zřejmý rozdíl mezi tím, když si výtvarno kreativně fabuluje a když prostě jen lže…

Proto dnes většina fotek vypadá buď jako reklama na šťastný život  nebo křečovitě až trapně znásilněné téma ve jménu jedinečnosti – za každou cenu. Každá cesta je plná omylů a slepých odboček, ale dokud jsme schopni se na cestu vracet, má to smysl. A to je ten zápas – mít schopnost se na cestě udržet nebo aspoň se vracet.

A tak jsem si povzdychl….