Aeneas a Anchíses…

PictureVranovský zámek: stovky let dotváří krajinu a v jeho zdech se tvořily osudy. Neuplyne rok, abych se tu aspoň jednou neukázal. A nesčetněkrát jsem se pokusil o fotku. Buď to ale byly fotky, které se moc neliší od fotek na letácích nebo v turistických brožurách, nebo byly úplně  mizerné. Neuměl jsem se nikdy odpoutat od těchto klišé  a pohledů, které jsou stejně hluché jako předsudek. Něco se trochu zlomilo, když na nádvoří začaly běhat naše děti. Staleté schodiště je nezatěžovalo břemen času, který mu svou trpelívou silou matní pomalu formu. Obrovské sousoší zápasícího Herakla s Antalem je nenutilo obdivovat um barokních umělců a Aeneas zachraňující svého otce Anchísa jim nebral dech svoji heroičností. Bylo to prostě zajímavě členité hřiště. A když se necháte oslovit odpoutaností dětí, zbaví vás to i za léta nashromážděných „předvoleb“ pro vaše nazírání, které je vlastně jen formou slepoty. A tak se po letech na tomto zámku odehrálo pár okamžiků, které mělo smysl zaznamenat… Není od věci podotknout, že takovéto odpoutání, odstavení mysli a navyklých postupů, je jediným lékem na řešení problémů. Zdá se, že jsem jakýmsi zachraňovaným Anchísem byl  (a možná stále jsem)  i já…Vranovský zámek: stovky let dotváří krajinu a v jeho zdech se tvořily osudy. Neuplyne rok, abych se tu aspoň jednou neukázal. A nesčetněkrát jsem se pokusil o fotku. Buď to ale byly fotky, které se moc neliší od fotek na letácích nebo v turistických brožurách, nebo byly úplně  mizerné. Neuměl jsem se nikdy odpoutat od těchto klišé  a pohledů, které jsou stejně hluché jako předsudek. Něco se trochu zlomilo, když na nádvoří začaly běhat naše děti. Staleté schodiště je nezatěžovalo břemen času, který mu svou trpelívou silou matní pomalu formu. Obrovské sousoší zápasícího Herakla s Antalem je nenutilo obdivovat um barokních umělců a Aeneas zachraňující svého otce Anchísa jim nebral dech svoji heroičností. Bylo to prostě zajímavě členité hřiště. A když se necháte oslovit odpoutaností dětí, zbaví vás to i za léta nashromážděných „předvoleb“ pro vaše nazírání, které je vlastně jen formou slepoty. A tak se po letech na tomto zámku odehrálo pár okamžiků, které mělo smysl zaznamenat… Není od věci podotknout, že takovéto odpoutání, odstavení mysli a navyklých postupů, je jediným lékem na řešení problémů. Zdá se, že jsem jakýmsi zachraňovaným Anchísem byl  (a možná stále jsem)  i já…Vranovský zámek: stovky let dotváří krajinu a v jeho zdech se tvořily osudy. Neuplyne rok, abych se tu aspoň jednou neukázal. A nesčetněkrát jsem se pokusil o fotku. Buď to ale byly fotky, které se moc neliší od fotek na letácích nebo v turistických brožurách, nebo byly úplně  mizerné. Neuměl jsem se nikdy odpoutat od těchto klišé  a pohledů, které jsou stejně hluché jako předsudek. Něco se trochu zlomilo, když na nádvoří začaly běhat naše děti. Staleté schodiště je nezatěžovalo břemen času, který mu svou trpelívou silou matní pomalu formu. Obrovské sousoší zápasícího Herakla s Antalem je nenutilo obdivovat um barokních umělců a Aeneas zachraňující svého otce Anchísa jim nebral dech svoji heroičností. Bylo to prostě zajímavě členité hřiště. A když se necháte oslovit odpoutaností dětí, zbaví vás to i za léta nashromážděných „předvoleb“ pro vaše nazírání, které je vlastně jen formou slepoty. A tak se po letech na tomto zámku odehrálo pár okamžiků, které mělo smysl zaznamenat… Není od věci podotknout, že takovéto odpoutání, odstavení mysli a navyklých postupů, je jediným lékem na řešení problémů. Zdá se, že jsem jakýmsi zachraňovaným Anchísem byl  (a možná stále jsem)  i já…

PicturePicturePicturePicture