Balvan na procházce

V neděli odpoledne jsem dostal chuť být na chvíli v lese. Až na místě jsem si uvědomil, že je mi blbě… Začínající rýmička je pro mě zničující… Ale nechtěl jsem se svého úmyslu jen tak vzdát. Táhl jsem stativ s foťákem jak soumar lesní cestou. Vedro mi moc nepřidalo. Tak jsem sešel z cesty a sedl si na padený strom. A dá se říct, že teprve v této chvíli jsem se po celém týdnu trochu uvolnil. Chybělo málo a usnul bych tam.

Když jsem si trochu odpočal, začal jsem vnímat okolí. Fotit les v prudkém odpoledním slunci je proti všem pravidlům krajinářské fotky. Ale bylo mi to fuk. Mám odpoledne v lese rád a chtěl jsem si tu atmosféru odnést v obraze. Chyběla už jen fotka nějakého zvířete – pomyslel jsem si. A do několika minut byla příležitost – ovšem jen pro připravené, což jsem v tu chvíli nebyl. Kousek ode mne z křoví totiž vyskočila srna. Přistihl jsem se, že se usmívám jak jelimánek… Když jsem sledoval tu srnu, uvědomil jsem si jednu věc: každý můj krok se rozléhá všude okolo, ale srna – třebaže se pohybovala dlouhými a vysokými skoky – nebyla vůbec slyšet.  Kdybych se v tu chvíli díval na opačnou stranu, vůbec bych o ní nevěděl. Jestli jsem si ještě před chvíli myslel, že souzním s přírodou, tak teď jsem si připadal jako valící se balvan…