Čas choulení

Mám rád deštivé dny. Člověk má chuť se schoulit, uzavřít do sebe, přemítat, rovnat si myšlenky. Být v teple a suchu domova a sledovat orosené okno. A když zrovna jsem venku? Je to podobné. Jen ten vnitřní pochod je jiný. Člověk má tendenci se před deštěm schovat. Studí. Je mokrý! A šaty jsou pak mokré a těžké, lepí se na tělo a studí taky. Je to nepříjemné. Ale jen do chvíle, než se tomu člověk prostě odevzdá, než to prostě přijme. Člověk přijme to nezvratné zvnějšku  a nachází mnohem jistější úkryt v sobě. Je to úkryt, a přitom to není útěk. Je to jako se vším v životě. Je-li člověk v dešti a zrovna nemá deštník a nemá se kam schovat, tak cítí nepokoj, je naštvanej, že musí moknout a svým způsobem trpí. Pokud to přijme, tak cítí pořád stejný déšť, ale utrpení mysli se už neodehrává. Najednou se ukáže, že většina utrpení se odehrává vlastně v hlavě.  A takhle na nás prší celý život. Někdy se schováme pod střechu, někdy pod deštník, do auta, pod strom a někdy není kam…

Když jsme schovaní, říkáme tomu štěstí. Zdá se ale, že skutečné štěstí je umět moknout, aniž by mysl byla rozrušena. A mysl je stále rozrušena. Stále projevuje svoji citlivost na příjemné a nepříjemní věci. Bojí se konce těch příjemných a bojí se příchodu těch nepříjemných. I úspěch je součástí bolesti – jednoduše proto, že nic není trvalé. Neznamená to, že bychom měli vyhledávat déšť a odmítat střechu nad hlavou. Je to spíš o umění přijímat a umění pustit… Všechno, co držíme, držíme za čepel a když je nám to odebíráno, docela to bolí. A přitom stačí uvolnit dlaň…

Zdá se tedy, že příčinou utrpení je vlastně náš postoj. Náš postoj se odvíjí od toho, co chceme  a chceme podle toho, co považujeme za důležité. A odpovědět si na otázku – opravdu upřímně – co je pro mne doopravdy důležité, co řídí každé moje hnutí mysli  a tedy každý můj krok, to je opravdu úkol jen pro zralé duše… A kolik z toho, co chceme, chceme jen proto, „že se to po nás chce.“

A my jdeme společnosti – byť sebebláznivější  – na ruku, jen aby jsme byli přijímáni. A proč chceme být přijímáni? Nechceme, aby si někdo myslel, že jsem níž, než ostatní. A proč je to pro nás důležité? Nesneseme ten pocit, že bychom byli méně, nebo byli jen považováni za něco méně. Mimoděk tak přiznáváme, že našim vlastním kvalitám nevěříme, že je za kvality ani nepovažujeme a potřebujeme, aby nám byly neustále potvrzovány okolím a proto musíme splňovat jakési společenské normy – představy o tom, co je správné. Za vším je ale jen pocit závisti.  Kolik lidí si o samotě sedne a řekne si  – alespoň sám k sobě – já jsem vlastně strašně závistivej člověk! Většinou si jsme schopni přiznat, že občas závidíme. Jenže my závidíme pořád. Je to největší rozrušitel mysli. Tolik nám záleží na tom, jak nás společnost bere. Lidé si sdělují úspěchy, dávají najevo svůj společenský status, své přednosti, přímo či nepřímo se snaží přesvědčit okolí o svých kvalitách. Je to motor facebooku. Je to motor reklam a konzumu. Koupit si něco skvělého a nikomu to neříct   –  je to takové suché, bez chuti. Myslíme si, že nás společnost nějak bere, ale ve skutečnosti je to jen neustálá výměna závisti. Všechno to sdílení je jen sdílení různých forem závisti. Má víc podob, než si přiznáváme. A mysl je stále ve střehu. Je zotročena vším a všemi. To, co chceme není to, co potřebujeme. Umíte si představit někoho, kdo nezávidí? Kdo je vším tím nerozrušen? Takový člověk stojí za pozornost. Je rozhodně klidnější než většina lidí, co známe. A když někomu opravdu přeje – je to znát. Takový člověk obvykle ty hodně závistivé vyvádí z míry: nemají ho čím oslovit a jeho netečnost ke světu závisti mu nepřejí a snaží se mu jeho klid bez ustání narušit. Myslím, že takový je můj syn. Nikdy neměl k závisti sklon. Jen chtěl sdílet radost. A proto moc nechápal společnost, která se ho neustále snaží předhánět, neustálé chlubení, pohrdání, ponižování, soutěžení. Vždycky si chtěl jen hrát. Ale ostatní chtěli být vždy lepší než on a chtěli mu to dát najevo. Jenže jeho to nerozrušilo a jeho přejícnost byla vždy pro ostatní matoucí – a tak mu ten stav mysli nepřejí. A tomu tlaku čelí čímdál víc a já jen doufám, že ho život nezlomí a udrží si co mu bylo dáno vínku.  Všímám si, že už na tu „hru“ přistupuje, ale nemůžu uřídit vše – jsa sám zplozenec světa závisti. Je to zápas, který si musí vybojovat. Kdo nezávidí, ten netrpí – aspoň ne tolik. Všimněte si kolik závisti a nepřejícnosti je ve vztahu mezi mužem a ženou – mezi partnery. A přitom by to mělo být synonymum lásky! Jenže závist a láska se do jednoho srdce spolu nevejdou.