Čas choulení

Mám rád deštivé dny. Člověk má chuť se schoulit, uzavřít do sebe, přemítat, rovnat si myšlenky. Být v teple a suchu domova a sledovat orosené okno. A když zrovna jsem venku? Je to podobné. Jen ten vnitřní pochod je jiný. Člověk má tendenci se před deštěm schovat. Studí. Je mokrý! A šaty jsou pak mokré a těžké, lepí se na tělo a studí taky. Je to nepříjemné. Ale jen do chvíle, než se tomu člověk prostě odevzdá, než to prostě přijme. Člověk přijme to nezvratné zvnějšku  a nachází mnohem jistější úkryt v sobě. Je to úkryt, a přitom to není útěk. Je to jako se vším v životě. Je-li člověk v dešti a zrovna nemá deštník a nemá se kam schovat, tak cítí nepokoj, je naštvanej, že musí moknout a svým způsobem trpí. Pokud to přijme, tak cítí pořád stejný déšť, ale utrpení mysli se už neodehrává. Najednou se ukáže, že většina utrpení se odehrává vlastně v hlavě.  A takhle na nás prší celý život. Někdy se schováme pod střechu, někdy pod deštník, do auta, pod strom a někdy není kam…

Když jsme schovaní, říkáme tomu štěstí. Zdá se ale, že skutečné štěstí je umět moknout, aniž by mysl byla rozrušena. A mysl je stále rozrušena. Stále projevuje svoji citlivost na příjemné a nepříjemní věci. Bojí se konce těch příjemných a bojí se příchodu těch nepříjemných. I úspěch je součástí bolesti – jednoduše proto, že nic není trvalé. Neznamená to, že bychom měli vyhledávat déšť a odmítat střechu nad hlavou. Je to spíš o umění přijímat a umění pustit… Všechno, co držíme, držíme za čepel a když je nám to odebíráno, docela to bolí. A přitom stačí uvolnit dlaň…

Zdá se tedy, že příčinou utrpení je vlastně náš postoj. Náš postoj se odvíjí od toho, co chceme  a chceme podle toho, co považujeme za důležité. A odpovědět si na otázku – opravdu upřímně – co je pro mne doopravdy důležité, co řídí každé moje hnutí mysli  a tedy každý můj krok, to je opravdu úkol jen pro zralé duše… A kolik z toho, co chceme, chceme jen proto, „že se to po nás chce.“

A my jdeme společnosti – byť sebebláznivější  – na ruku, jen aby jsme byli přijímáni. A proč chceme být přijímáni? Nechceme, aby si někdo myslel, že jsem níž, než ostatní. A proč je to pro nás důležité? Nesneseme ten pocit, že bychom byli méně, nebo byli jen považováni za něco méně. Mimoděk tak přiznáváme, že našim vlastním kvalitám nevěříme, že je za kvality ani nepovažujeme a potřebujeme, aby nám byly neustále potvrzovány okolím a proto musíme splňovat jakési společenské normy – představy o tom, co je správné. Za vším je ale jen pocit závisti.  Kolik lidí si o samotě sedne a řekne si  – alespoň sám k sobě – já jsem vlastně strašně závistivej člověk! Většinou si jsme schopni přiznat, že občas závidíme. Jenže my závidíme pořád. Je to největší rozrušitel mysli. Tolik nám záleží na tom, jak nás společnost bere. Lidé si sdělují úspěchy, dávají najevo svůj společenský status, své přednosti, přímo či nepřímo se snaží přesvědčit okolí o svých kvalitách. Je to motor facebooku. Je to motor reklam a konzumu. Koupit si něco skvělého a nikomu to neříct   –  je to takové suché, bez chuti. Myslíme si, že nás společnost nějak bere, ale ve skutečnosti je to jen neustálá výměna závisti. Všechno to sdílení je jen sdílení různých forem závisti. Má víc podob, než si přiznáváme. A mysl je stále ve střehu. Je zotročena vším a všemi. To, co chceme není to, co potřebujeme. Umíte si představit někoho, kdo nezávidí? Kdo je vším tím nerozrušen? Takový člověk stojí za pozornost. Je rozhodně klidnější než většina lidí, co známe. A když někomu opravdu přeje – je to znát. Takový člověk obvykle ty hodně závistivé vyvádí z míry: nemají ho čím oslovit a jeho netečnost ke světu závisti mu nepřejí a snaží se mu jeho klid bez ustání narušit. Myslím, že takový je můj syn. Nikdy neměl k závisti sklon. Jen chtěl sdílet radost. A proto moc nechápal společnost, která se ho neustále snaží předhánět, neustálé chlubení, pohrdání, ponižování, soutěžení. Vždycky si chtěl jen hrát. Ale ostatní chtěli být vždy lepší než on a chtěli mu to dát najevo. Jenže jeho to nerozrušilo a jeho přejícnost byla vždy pro ostatní matoucí – a tak mu ten stav mysli nepřejí. A tomu tlaku čelí čímdál víc a já jen doufám, že ho život nezlomí a udrží si co mu bylo dáno vínku.  Všímám si, že už na tu „hru“ přistupuje, ale nemůžu uřídit vše – jsa sám zplozenec světa závisti. Je to zápas, který si musí vybojovat. Kdo nezávidí, ten netrpí – aspoň ne tolik. Všimněte si kolik závisti a nepřejícnosti je ve vztahu mezi mužem a ženou – mezi partnery. A přitom by to mělo být synonymum lásky! Jenže závist a láska se do jednoho srdce spolu nevejdou.

 

 

Lidé zavazí

Jestli něco nemá osobitost a jestli něco postrádá lidský dotek, tak jsou to  sériově vyráběné věci – jako tahle sklenka z IKEy – a vlastně skoro všechno, co používáme. Každý jsme nezaměnitelná individualita. Celý vesmír si doslova libuje v rozmanitosti,ale člověk – zdá se  – směřuje jinam. Vše se odosobňuje. Člověk začíná být ve světě, který si sám vytvořil, tak nějak navíc… Naše role se smrskla na dříče a zákazníky. Jako lidé však zjevně překážíme světu peněz.

Jak probudit vnitřního vola

Minulý článek si začal žít na webu vlastním životem, a než na vše reagovat, tak jsem se rozhodl ho trochu doplnit.

Chtěl jsem vlastně říct, že používat slovo „kráva“ jako nadávku je jen projevem (jedním z mnoha) našeho vztahu k životu, krajině a hodnotám. Nemá to nic společného s tím, že existují i nadávky horší. O tom jsem fakt nechtěl ani přemýšlet 🙂 A kdo si ten text přečetl, tak ví, že jsem opravdu nechtěl urážet ženy. A že jsem názvem chtěl upoutat pozornost: ano, chtěl. Když už něco píšu, jsem docela rád, když to někdo čte. A abych někoho přiměl číst, něco, co ho nezajímá, tak holt nejlepší cesta je ho navnadit.  A to buď tím, že ho naštvu nebo  naopak nalákám na pamlsek. Většinou se mi to nedaří, ale tady se to prostě nabízelo…

Celé je to jen o tom, že může být velký rozdíl mezí tím, být středem zájmu a tím být respektován a požívat úctu. Dokonce si to může odporovat.
Já jsem dost shnilý na diskuze. Berte to jako experiment – prostě si to jen zkoušet představit. Je to takový apel na schopnost introspekce, pokud vůbec na něco…

Nutno podotknout, že nerozvíjím v textu (v tomto ani předešlém) ani tak myšlenky vlastní, ale spíš ty které jsem za vlastní přijal. Na to bych sám totiž nikdy nepřišel. Zmínil jsem v textu Indii a tam existovalo něco, čemu se říkalo kultura „varnášrama dharmy“ a součástí této kultury bylo pohlížet na všechny ženy (kromě vlastní manželky) jako na svoji matku. Není to všespásné ani jednoduché (ale ani nemožné), ale zkusme si to (my muži) alespoň představit. V minulém blogu nešlo ani tak o to rozpoutat nekonečné diskuze (i když se to dá předpokládat). Ale zkusme si představit, že mladý svěží muž potká velmi krásnou ženu. A teď se k ní začne chovat jako k vlastní matce…

Pokud bych byl v této snaze důsledný (a u hezké ženy je to těžké – uznávám), tak bych si musel upřít okukování ňader, boků, zadku, křivek a také komentáře takto inspirované… Většina normálních chlapů to totiž u matky nedělá… A budu-li opravdu k sobě upřímný: co mi z té ženy „zbude“? Mohu si pak nicméně odpovědět na otázku, kým pro mne žena opravdu je… Obvykle si muži dělí ženy na „modelky“, případně na „ta by ušla“ a na ty hrozné… Pokud na ně budu pohlížet jako na matky, jak si je budu dělit pak?Zkuste si to představit! A nemluvím o tom, že bych měl hodnotit, jestli z ní jednou bude, nebo je či byla dobrá matka. Ale každá žena – s dítětem i bez, stará i mladá, má v sobě tento potenciál, je svým způsobem lidským projevem matky přírody. Akorát ženy svůj naturel spočívající v mateřství neprojevují, skrývají a potlačují a do jisté míry to spočívá i v tom, že v nich není tento potenciál nikým oslovován. Není nikdo, kdo by ho ocenil, kdo by tento potenciál respektoval- proč by ho tedy rozvíjela a projevovala? Žena tedy nabízí podle poptávky – chce být sexy. A nejlépe celý život.

A co si pomyslí žena (notabene krásná mladá, prostě sexy), když se k ní budu chovat jako k matce?

Že jsem asi impotent – vůl.

No, budiž – byla by to moje volba a můj vztah k ženě a fakt, že to nepřijme jde mimo mě. Paradox je, že (a tomu věřím) většina žen chce právě toho vola. Která by dobrovolně chtěla muže, o kterém ví, že ji opustí při první lepší nabídce (až poleví první prudká zamilovanost a sex se trochu „ochodí“)? A že se vždy taková nabídka najde je jasné. Můžu se tu rozepsat o tom, že si ( skoro) každá myslí, že toho svého „předělá“. Nepředělá. A když přecejen předělá, tak je nešťastná z toho že to není, co to bejvalo…

Chlap, pokud to není jen chodící zosobněné přirození, má cenu, pokud se umí ovládnout, pokud v sobě najde trochu síly rozlišovat a znát hodnoty, pro které je někdy občas dobré se něčeho vzdát… Myslím, že tomu se říká síla charakteru – řekl bych až rytířská vlastnost. Tohle v sobě vybudovat žádá hodně energie a slabým jedincům je to odepřeno. A je v tom další paradox: chlap, který se umí rozhodnout být v pravý okamžik volem má nebývalou svobodu: ženy ho totiž nevláčí za přirození kam se jim zlíbí.

No a abych to přizakončil nějakou duchaplnou sentencí: každá dobrá kráva má svého býka, co umí být i volem!

A objevit v sobě vola, to je velký vnitřní boj!;) Pro ilustraci přidávám fotky své maličkosti – nechť dokumentují můj boj při hledání „vnitřního vola“ – takový esoterický pojem 🙂 Chápu, že někoho napadne: „…ty vole, on ho našel!“

V návaznosti na předešlý blog: pokud žena bude dobrá kráva, mohou mít s býkem telata a vůl bude oporou a dobrým tahounem. Čili nová společenská výzva: chovejme se k sobě jako dobytek!

(A pokud by někoho zajímalo, jak zabránit tomu, aby žena ulétla od svého býkovola k jinému býkovi: nijak. Když má svou hlavu a vůl pro ni nemá cenu, tak není důvod se kvůli tomu devalvovat. Nicméně bude-li volů přibývat, tak se s poptávkou změní i nabídka. Jednou… Možná… Ale to je koneckonců fuk)

Ženy jsou krávy

Večer jsem vyrazil na krátko do krajiny – cílem bylo zkusit si vyfotit les, když je slunce na horizontu. Cestou jsem od silnice uviděl pasoucí se krávy, tak jsem je skočil obhlédnout. Nakonec jsem dál nedojel. Ta mohutná zvířata mne zaujala. Když mě uviděly, jak fotím, tak se kolem mě seběhly a každá chtěla portrét. Předháněly se, tlačily se před objektiv. Cítil jsem se jako fotograf celebrit. Býk to sledoval z povzdálí. Moc jsem se mu nepozdával, ale toleroval mě.

Přemýšlel jsem, proč lidem  – obdařeným ženským přirozením  – nadáváme do krav. Z těch zvířat totiž doslova čišela laskavost a dobrota. A také štědrost. V Indii je kráva posvátná. Ale ne snad proto, že by to mohl být převtělený příbuzný (jak si ještě dnes spousta lidí myslí), ale protože kojí celou společnost jako matka. Proto požívá podobné úcty jako matka. A také vždy představovala ohromné bohatství.  Kdo měl krávu, ten byl bohatý (platilo to i v našich končinách).Mléko se vypije, když zbude, udělá se máslo, smetana, jogurt, tvaroh. A pokud i tak zbude, přepustí se máslo a na tomto tuku se dá smažit, nebo se dá použít třeba do lampy – dobře totiž hoří a dá se skladovat – nekazí se. Nikdy nic nezůstalo nevyužito, nic se nezkazilo , nic se nelilo do kanálu. Tam, kde se kráva pásla, tam byla pastvina dokonale pohnojená a příště v těch místech- na odpočaté půdě – mohlo vyrůst pole. Pokud kráva nejedla masokostní moučku a stravovala se bylinkami, tak mléko bylo výživné a zdravé.

Dnes se krav chovají miliony, pak se pobijí, mléko se odebere, často značně nešetrně, pak se znehodnotí – udělá se bezcenná bílá tekutina, aby to víc vydělalo, a co se nevyveze, to se draho prodá doma. Máslo se moc ošulit nedá, tak je extra drahé. Aby byla produkce masa vysoká, musí být krav hodně a spousta polí slouží jen k pěstování krmiva. Zbytek polí se hojně leje do nádrží aut (bio paliva) nebo se vyrábí tuky na smažení. Pole jsou orána mělce, jsou jednolitá, tak nezadrží vodu a ztrácí na síle. Zemědělci zanaříkají, dostanou dotace, budou prašule na další devastaci  a aby náhodou neztratili nárok na dotace, tak se vypěstované plodiny vyhazují. Jsme nejstupidnější element v přírodě. Západní „civilizace“ dokonale rezignovala na používání inteligence.

A tak jsem hleděl na ty krávy, přemýšlel o všech těch věcech a slovo „kráva“ mi už jako nadávka nepřišlo přiléhavé… Když je o krávu postaráno, tak je synonymem štědrosti. Neznáme hodnotu těchto zvířat a naše přemýšlení se logicky projeví v tom, že slovo kráva je nadávkou. K ženám se dnes chováme jako ke kravám. Nikdo v nich už nevidí matky – ani ony samy. Dokonce to spoustu žen uráží. Ženy požívají pozornosti, jsou-li krásné a polonahé –  jsou pak vhodné k vytěžování: očumovat, ojet a nazdárek. Jak je opustí věk největší „šťavnatosti“, mění se v karikatury sebe samých. Zmalované jak šašci kmitají v posilovnách a googlí recepty na štíhlou linii. Asi si myslí, že je to o jakémsi zdravém sebevědomí. Ale upřímně-  k čemu by to sebevědomí bylo, kdyby ve skutečnosti nebylo redukováno na přitažlivost pro muže. Ženy už ničím jiným zřejmě přitažlivé nechtějí být a nechaly se přesvědčit, že ani ničím jiným zajímavé být nemohou. Ano, je pravda, že některé se realizují pracovně, resp. budují kariéry. Ale nemyslím, že by to nějakého muže doopravdy zajímalo. Pro účely práce je fuk, jestli jednám  s mužem nebo ženou  –  ledaže by byla opravdu sexy, že ? 🙂 Ženy akceptovaly tuhle hru a pod rouškou vlastní svobody jsou jen vhodným objektem nás mlsných mužů. Ženy chtějí úctu a respekt, nechtějí být pouhým objektem lačných poživačných samců (Cimrman nechť odpustí krádež obratu).  Navzdory všemu teoretizování a žvástům feministek, není k ženám chována žádná úcta. Ta se nedá totiž vynutit. A žádný zákon to nezmění.  Je to o kultuře – a tu nemáme žádnou.K ženám se společnost chová jako ke kravám, které po určitém věku pošle na jatka.  Na druhou stranu vše, proč jsou hodny respektu, tak po vůli mužů odhazují (nechaly si nakecat, že je to jejich společenský výdobytek a svoboda).

Všechny ženy – ať již děti mají nebo ne – mají v sobě matku. A jen v této pozici mohou být nahlíženy mužem s úctou po celý život –  bez sexuálního motivu. Asi nebude moc těch, co by tenhle názor přijali, ale někdy kompromisy vedou jen k další absurditě. Nevidím totiž moc šťastných žen, ale vidím dost osamocených matek a frustrovaných stárnoucích dam…

A za všechno ve výsledku mohou muži: ztratili charakter. A když muž nemá charakter, tak není oporou. Kdyby muži měli charakter, tak všechna umělá témata jako feminismus vyčuchnou bez boje samy…

Pole

Malá večerní zastávka  u pole  – aneb co dělají klasy před spaním…

Lukostřelba a fotka

O víkendu jsem si našel odpočinkovou činnost v lukostřelbě.  Je to z mé strany vskutku jen relax, netknutý příliš sofistikovaným přístupem.  Střílel jsem spíše intuitivně: správně vycítit cíl, vítr, sebe, šíp i luk – „sladit se“. Prosím neplést si s jakousi náměsíčností: vnímám to jako vědomé vypnutí jakési suché kalkulačky v hlavě a zapnutí vnímání všech relevantních vlivů a okolností –  a na to vše se naladit s úmyslem trefit terč.  Není to výstižný popis, ale lépe to v tuhle chvíli nedovedu. A asi každý, kdo se někdy pustil do takové nebo podobné aktivity ( dá se to vlastně aplikovat zřejmě na cokoli), tak zažil okamžik, kdy to najednou šlo samo od sebe a když začal přemýšlet o tom, co vlastně dělal správně, tak to jít přestalo a člověk ten původní úspěch utrápil v přemýšlení a spekulacích. To je myslím vcelku přirozené. V čem pak tkví další cvičení je umět se opět naladit na tu původní spontánní střelbu – vlastně pochopit (v celé šíři významu toho slova . tedy ne jen myslet a vymýšlet) v čem spočíval ten stav mysli a vědomí a do tohoto se kdykoliv navrátit. Napadne-li někoho v této souvislosti slovo „meditace“ nebo „vytržení“, asi nebude příliš daleko od pravdy.  Vzpomněl jsem si na to znovu včera večer, když jsem seděl v předsíni a zrovna začalo intenzivně pršet. Pohled na kytku za oknem si řekl o fotku. Protože byla už celkem tma, tak jsem nastavil poměrně vysokou hodnotu ISO (6400). Takže bylo jasné, že fotka bude velmi zrnitá. A měl jsem z té fotky nakonec radost. Má v sobě ten pošmourný deštivý večer, který sledujete z útulnosti domova. Fotka by byla možná jiskřivější a prokreslenější  a bez zrna, kdybych došel pro stativ a udělal fotku znovu a třeba ji složil s více expozic. Ale pro stativ jsem nešel. Že by v tom hrála roli lenost? Asi trochu ano  – říkám si upřímně. Ale nejen to, nechtěl jsem už zasahovat do prvotního spontánního okamžiku, vymýšlením „lepší fotky“. Mám takovou zkoušenost: když udělám fotku, která mě zaujme, zkusím pak udělat několik dalších fotek – trochu lépe, nebo „pro jistotu“, ale když pak vybírám tu nejlepší, tak to zpravidla bývá ta první nebo jedna z prvních. U těch dalších často okrádá atmosféru nějaký detail: kompozice, trošku jiný úhel pohledu, náklon foťáku, trochu se změní světlo – na rozdíl od původní fotky, u které vše v první okamžik „nějak“ sedlo. Neplatí to vždy a záleží na tom, co fotím a za jakým účelem. Nicméně  v tomto případě jsem cítil, že nechci už nic překombinovat a zachovat ten prvotní okamžik i s tím zrnem, které má koneckonců i tady svůj smysl. A jsem si jistý, že to bude fotka, ke které se budu rád vracet a možná si vyslouží i papír – byť menšího, komornějšího formátu.

Balvan na procházce

V neděli odpoledne jsem dostal chuť být na chvíli v lese. Až na místě jsem si uvědomil, že je mi blbě… Začínající rýmička je pro mě zničující… Ale nechtěl jsem se svého úmyslu jen tak vzdát. Táhl jsem stativ s foťákem jak soumar lesní cestou. Vedro mi moc nepřidalo. Tak jsem sešel z cesty a sedl si na padený strom. A dá se říct, že teprve v této chvíli jsem se po celém týdnu trochu uvolnil. Chybělo málo a usnul bych tam.

Když jsem si trochu odpočal, začal jsem vnímat okolí. Fotit les v prudkém odpoledním slunci je proti všem pravidlům krajinářské fotky. Ale bylo mi to fuk. Mám odpoledne v lese rád a chtěl jsem si tu atmosféru odnést v obraze. Chyběla už jen fotka nějakého zvířete – pomyslel jsem si. A do několika minut byla příležitost – ovšem jen pro připravené, což jsem v tu chvíli nebyl. Kousek ode mne z křoví totiž vyskočila srna. Přistihl jsem se, že se usmívám jak jelimánek… Když jsem sledoval tu srnu, uvědomil jsem si jednu věc: každý můj krok se rozléhá všude okolo, ale srna – třebaže se pohybovala dlouhými a vysokými skoky – nebyla vůbec slyšet.  Kdybych se v tu chvíli díval na opačnou stranu, vůbec bych o ní nevěděl. Jestli jsem si ještě před chvíli myslel, že souzním s přírodou, tak teď jsem si připadal jako valící se balvan…

Jak nechat fotku přežít

I tak příjemná věc jako je focení v sobě skrývá zápas. Můj zápas o uchování svobody. Fotka dnes umírá mezi dvěma gilotinami: mezi touhou vynikat, být originální a tendencí vejít se do příběhu, který se očekává, že bude vyprávěn. Chceme se vlastně odstranit z vlastního příběhu a umístit se do obrazu.

Vyříznout obličej Mony Lisy a dát tam svůj. Svět pak  sice  vypadá čímdál víc směšněji, ale už k tomu bohužel nemáme citlivost. Vše se jeví být v pořádku.  Neumíme vyprávět naše vlastní příběhy, máme pocit, že nestojí za řeč…

Nemyslím, že by si fotky a obrazy nemohly fabulovat, vymýšlet, být tvořeny, ale musí být tvořeny námi a z nás. Třeba Saudek byl od počátku fabulátor, tvořil si fotografické světy, ale (aspoň jeho tvorba do začátku 90. let) je prostoupena upřímnou touhou vyprávět, fotit, byl do obrazu, který tvořil, ponořen a byl pozorný k těm, které fotil (nikoli ve smyslu zdvořilosti, ale k tomu, co umí jejich osobnost na fotce udělat); fotka vycházela z něj a proto (je to můj názor), měly a mají tyto obrázky svoji sílu –  a to nesoudím obsah nebo sdělení, jen opravdovost přístupu. Dnes máme představu a ta představa je vytvořena mustrem, který míjí nás i fotografa. Vlastně nejsme potřeba. A v čem tkví tedy ten můj zápas? Jednoduše se těmto tendencím ubránit, naslouchat radám, ale neztratit svoji upřímnost, neztratit ze zřetele sebe (někdy v pudu sebezáchovy ani radám nejsem schopen naslouchat).

 Když ztratím ze zřetele sebe, nemohu vidět ani toho druhého. Co potom mohu vyprávět? V lepším případě navoněné nic,  v horším  méně než nic  nebo víc než bych chtěl a měl… Mírou estetiky se stala obrazová kvalita s dodržením pravidel kompozice. Pak se vyžaduje originalita. A to je problém: snažíme se na originalitu „přijít“, vymyslet to, ne se k ní „prožít“. A to je propastný rozdíl. Fotka je upřímná a opravdová, pokud je tvořena námi a vychází z hloubi srdce a našeho přesvědčení. Pokud fotografovo ego fotí ego někoho jiného, pak nic nemá obsah. Ego totiž nemá obsah. Je to synonymum sebeobelhávání a obelhávání ostatních. Pak je více zřejmý rozdíl mezi tím, když si výtvarno kreativně fabuluje a když prostě jen lže…

Proto dnes většina fotek vypadá buď jako reklama na šťastný život  nebo křečovitě až trapně znásilněné téma ve jménu jedinečnosti – za každou cenu. Každá cesta je plná omylů a slepých odboček, ale dokud jsme schopni se na cestu vracet, má to smysl. A to je ten zápas – mít schopnost se na cestě udržet nebo aspoň se vracet.

A tak jsem si povzdychl….

 

Heiliger Stein

Už dlouho jsem na tomto místě nebyl, tak jsem uvítal návrh na rodinný výlet na Heiliger Stein. Není to daleko, a stojí to za to. Nádherný výhled na mírně rozvlněnou krajinu má co říct za každého počasí i v každém ročním období. Mnohem víc mě ale přitahují pověsti, které se k tomu místu váží.Místo je nenápadné, přesto přitažlivé. Má se za to, že zde bývalo kultovní místo Keltů. Později se stalo poutním místem křesťanů. Místo „očistil“ sv. Wolfgang, kterému je zasvěcen kostel v Hnanicích. Kříží se zde geomantické zóny a jedná se o velmi silné energetické místo. Pod kaplí, kterou zde nechala z vděčnosti vystavět jedna zázračně uzdravená,  je vodní pramen.

Jméno nese místo podle kamene, v němž jsou vyhloubeny miskovité otvory. Voda která se v těchto mísách drží, je prý léčivá.  Nemám pochybnosti o síle tohoto místa. Nejsem si vědom toho, že bych někdy zažil něco zjevně mystického, ale je pravdou, že na tomto místě mám asi takový pocit, jako když si po těžkém dni lehnete konečně do vyhřáté postele. Není to sice úplně trefné přirovnání, ale lepší mě nenapadá…

Že to místo způsobuje zázraky bylo patrné i z toho, že naše děti – jindy zimomřivé a lenivé výletnit – tu navzdory ledovému větru spokojeně pobíhaly. Je sice pravda, že si Michaelka začala vesele prozpěvovat „Já mám pindíka, já mám pindíka!“, ale přisuzuji to příliš silnému energetickému vlivu na malý dětský organismus…

Musel jsem myslet na to, jak moderní doba překryla a zcivilnila krajinu. Mysteria, která byla dříve nepochybně ve svých různých podobách přítomná – více či méně zjevná – dnes jsme si vlastně vytvořili jakousi paralelní, alternativní realitu, která nechce vidět svět jaký je, ve všech jeho podobách. Naše realita se chce dívat jen sama na sebe. Děláme si výlety do přírody, místo, abychom v ní žili… Rozlišujeme náš lidský svět a přírodu,  a už to je choré…

Někdy to při cvakání docvakne

Je noc, pálí mě oči, v kamnech mře plamen, ale mně se nechce utnout den spánkem. Pustím si hudbu. Poslední dobou zapomínám, jak umí hudba ladit a nabíjet. Uzavřít den fotografií, uspokojit touhu něco vytvořit… Umístit do formátu obraz, který si začne žít svým vlastním životem. Rozhlížím se, co by mohlo spolu ladit. Pomalu vzniká zátiší. Nastavím foťák. Zhasnu světla. Otevřu závěrku fotoaparátu a baterkou si maluju po zátiší. První, druhý, třetí pokus. Něco odeberu, něco přidám. Je to hra, při které se tvoří nový svět. Vzniká obraz, který při tvorbě není vidět. To, co je nehybné, se spojuje s kmitajícím světlem. Fotoaparát třeští své oko  – ani nemrkne (nesmí – ještě ne). Myšlenka se stává viditelným obrazem – smysly vnímatelnou realitou. Dlouhé vteřiny formují nasvícené plochy jako mozaiku, aby všechny zazněly jako akord v jednom okamžiku. Je to přitažlivá magie. Při tom cvakání člověku ledacos docvakne….

DSC_3949-7_web-small

Sen

 

 

Byla noc a já neměl sice sílu už nic rozmnýho dělat, ale měl jsem velkou chuť fotit. Chtěl jsem fotit člověka. Jenže doma všichni spali a po zahradě nám nikdo nechodil. Přikradl jsem se k spícímu synovi, dal foťák na stativ a protože byla téměř tma (vyjma sporého světla diodové lampičky), nechal jsem aparát půl minuty polykat světlo. Čím déle se fotka exponuje, tím více má blíž k obrazu: ani ten není vykrojeným okamžikem, ale je dějem, který se oprostil od linearity času a projevil se v jediném obraze.

Obrázek kupodivu není tak úplně sladkou fotkou spícího dítěte. Ať se snažím dívat, jak chci, číhá z pozadí obrázku neklid snění. Za vteřinu spánku se odehrají dlouhé pasáže snů. Někdy tíživých, kdy se malý človíček snaží srovnat se s příkořími dne…

small-web

UVIDĚT CÍTĚNÉ, CÍTIT VIDĚNÉ

Tam někde vibruje tajemství fotografie: uvidět cítěné, cítit viděné… Cestou k tomuto tajemství je klapnutí závěrky fotoaparátu v ten správný okamžik. Být do tohoto okamžiku vpuštěn připravený, je tajemství fotografování. Hezky se o tom píše, ale pokaždé, když chytíte fotoaparát, tak je ta cesta vždy odlišná, stejně jako jsou odlišní lidé a vlastně jak je odlišný jeden okamžik od druhého. Jen míra bdělosti DSC_9050-4určuje, jak rychle tu cestu najdu. To je aspoň má skromná zkušenost. Můžu si dát neuvěřitelnou práci s oblečením, nasvětlením, kulisami, můžu fotografovaného člověka do úmoru mučit žádostmi o pózu, výraz, ale přesto výsledek bude nuda. V době, kdy se dá fotka počítačově upravit téměř jakkoli (můžete mít klidně fotku, jak couráte po Marsu), tak mě přitahuje to, co programy neumí – záchvěv vnitřního rozpoložení. Něco, co cítíte, ale těžko popíšete, okamžik prchne, výraz se mění jak vlny na vodě, pak se vrací, a zase mizí… Nic není nehybné, a stejně tak obraz nemůže zachytit nehybnost – je pak prázdný, vymyšlený, vydřený, bez osudu a příběhu. Pak jde stranou pýcha „tvůrce“, „autora“ a může (musí) nastoupit pokora obdarovaného. To vše se mi honilo hlavou, když jsem se podíval na přiložený portrét. Ani se nesměje, ani není smutný. Ale kdesi v pozadí všech jemných pohybů svalů ve tváři a světle v očích je vidět nevyjádřená radost, že mohl něco dělat s tátou – třeba fotit.

Portrét v době selfie?

DSC_4395-2Po nějaké době se mi (opět) začala vkrádat do hlavy otázka, co je to portrét… Otázka se nevkradla zcela bez příčiny. Nelze si totiž nevšimnout, že žijeme v době „profilů“. Prakticky každý (já samozřejmě taky) už má někde nějaký virtuální profil – sociální sítě, portály, inzertní stránky a čertví co ještě. A kromě profilových fotek sdílíme spousty selfie. Zdá se, že přikládáme obrazu sama sebe velký význam. Ale paradoxně tomu současně věnujeme jen DSC_7432minimální pozornost, tedy v tom smyslu, že  vlastně podáváme sami sebe –  často bez rozmyslu – v dost hrozném obrazu… O co tedy vlastně jde? I v historii se lidé nechávali portrétovat. Nechat se namalovat či nakreslit malířem či kreslířem (popřípadě vysochat sochařem) byla zpravidla doména bohatších vrstev. Malíř pak trávil dny a měsíce soustředěné práce. Věnoval pozornost každému stínu, tvaru, póze, ale i charakteru osoby, hloubal nad ní – jak ji vidí on, jak se vidí portrétovaný. Často měl zadání, které musel, nebo by měl respektovat. Počátek fotografie učinil portrét dostupnější. Návštěva fotografa se nicméně přesto rovnala události: ať jedinec či skupina, rodina apod. věnovali pozornost svému zevnějšku i výrazu. Případně se nechali vyobrazovat při nějaké významnější události. Málo světelné objektivy činily portrétování náročnější – bylo nezřídka nutno strnule pózovat. Přesto fotografie s velmi jemnou kresbou, obohacené DSC_1923patinou doby, uchvacují dodnes a navíc získaly hodnotu rodinných klenotů a informací o minulé době, o našich předcích. Po nás – z miliard selfíček – pokud někdy vypnou proud – nezůstane zřejmě téměř nic. Fotka je teď jedna z nejdostupnějších věcí – i pro ten rohlík musíme dojít do obchodu a zaplatit ho z vydělaných peněz. Mobil je sice nutno koupit, ale pak si můžeme fotit do zbláznění – doslova. Díky tomu jsme fotce, v šírším slova smyslu i obrazu jako takovému, přestali věnovat vědomou pozornost. Prásknem fotku a dem… Možná ji ještě prásknem na fejs… Trochu sofistikovanější postup je jít za fotografem. Ale tam se často děje totéž v bleděmodrém: obvyklá póza, rekvizita, prásk a dem a na fejs. Někdy jsou vzneseny požadavky: glamour, akt, portrét – být vyfocen, tak jako se dnes fotí, aspoň tak trochu jako celebrita… Všichni pak vypadají tak nějak… stejně… Má to v sobě těžko pochopitelný rozpor: největší DSC_7708-3_FV_křídováděnípozornost věnujeme sobě s tou největší ledabylostí jaké jsme schopni. Když se nad tím ale zamyslím hlouběji, tak v tom vlastně žádný rozpor není. Ve skutečnosti sobě nevěnujeme žádnou pozornost. Nevíme kdo jsme, ani nás to moc nezajímá. Věnujeme se jen představě o sobě samých a představám ostatních o nás samých. Většinou ani nevíme jak nás ostatní vidí –  toho bychom byli schopni, pokud bychom ostatním rozuměli, ale o to se málokdo upřímně snaží. Ostatním lze rozumět jen do té míry, do DSC_7024-2jaké známe sebe, ale protože to nás moc nezajímá (možná i děsí), jsou nám srdce ostatních skryta. Žijeme v představách, v polosmyšleném světě. Zamilováváme se do představ, nenávidíme představy. Nepotkáváme se s lidmi – jsme svým DSC_6502způsobem sami se svými představami… Všude kolem burácí ticho samotářů.
Možná to někomu bude znít přehnaně, možná škarohlídsky, pesimisticky. Ale je to spíš naopak. Pokud si člověk toto všechno uvědomí, pootevře se mu cesta k sobě a také k ostatním. A tudy zpět k portrétu: k člověku, právě k tomu člověku, kterého máme před sebou. Nemusí se mi líbit a nemohu se nutit, aby se mi líbil, nebo aby mi byl sympatický, ale mohu se snažit mu rozumět. Dokud mi běží hlavou soudy a úsudky o člověku, tak vlastně polemizuji se svými vlastními představami. Pokud mi lidé lezou na nervy, tak to může být prostě dáno tím, že jsem odhalil jejich vlastní motivy, neboť je znám dobře od sebe. Možná jsem je ani neodhalil, jen si to neumím jinak představit, než jak to zám od sebe. Pokud bych připustil, že ve skutečnoti soudím sebe, tak moje emoce poleví a mDSC_2583_FVohu odpustit   – sám sobě. Nepochybně se to pak projeví v tom, jaký vztah budu mít k ostatním. Porozumět neznamená cítít odpor ale ani ne nutně náklonnost. Znamená to radost. DSC_4574Nesentimentální, nepřepjatou radost. Radost je totiž normální stav.  Tudy asi vede i cesta k tomu, jak mít rád lidi, pochopit podstatu odpouštění, ale taky podstatu opravdové komunikace, tedy takové, která je efektivní, která oslovuje. Musím přiznat, že tu mluvím o cestě, kterou rozhodně nemám bůvíjak prošláplou, ale dává mi smysl. Možná to ani není cesta, ale jen DSC_2560_HUBICEK_MICHAELKAnezbytný předpoklad pro to, abychom vůbec někam vyrazili… Každopádně takto vnímám cestu portrétu. Čili: čas portrétu znovu nastal 😉

Lidice

Pracovně jsem musel do Kladna. Cestou zpět jsem si všiml odbočky do Lidic. Mnoho jsem o tom místě slyšel, nikdy tam však nebyl. Neodolal jsem pokušení nahlédnout. Obyvatelé nových Lidic jsou jistě uvyklí, či sžití s místem té obrovské tragedie. Já toto vědomí ale neměl. Dopadla na mě tíha události z roku 1942. Jakoby k umocnění mých pocitů bylo při vjezdu do obce hejno vran. Stály na silnici a všude okolo. Dokonce byly tak krotké, že si nevšímaly projíždějícího auta a jen ty co stály bezprostředně v cestě, laxně uhnuly. Působilo to podivně. Původně jsem chtěl jen omrknout místo, kde bývaly staré Lidice z okna auta, ale jednosměrka mě dovedla rovnou na placené parkoviště a tak jsem zastavil – když už ze mě vymámili 30 Kč za parkovné…

To místo nenechali zavát dobou, ani novými událostmi a osudy. Síla hrůzy tu setrvává a je udržována. Sousoší dvaaosmdesáti zavražděných dětí je doslova zdrcující. Jak jen mohla Marie Uchytilová modelovat tyto sochy, aniž by jí puklo srdce? Socha Lidické matky: jen tisícina jejích pocitů zraňuje.

Vstoupil jsem do jedné z expozic. Je věnována pomoci obětem Lidických událostí v zahraničí. Je plná povědomých slov: imigrant, uprchlíci, český imigrant, český uprchlík v Norsku, ve Švédsku… Obětavost, pomoc, soucit, velkorysost, hrdinství. Slova uprchlík a imigrant se dnes vyslovují ve všech pádech. Ta ostatní slova ne… Co se změnilo? Co zůstalo stejné? Co je horší? Jaká příležitost se nám nabízí? Jsou lidé schopni rozlišovat? Kde je vůbec lidství? To jsou dnes jen tábory sentimentálních sluníčkářů a vyděšených nacionalistů a všelijakých xy -fobů? Kdo z nás má odvahu zemřít?  A kdo má odvahu žít? Kdo nemá ani jedno, zalezl do nekonečných žvástů.

V troskách statku zvědavě chodí nějaký kluk. Kolikrát vstoupil do místa, kde si hrály tehdejší děti? Potkali se.

Lidický památník se tiše vlní v krajině. Jen pár turistů se pomalu plouží po pláních a snaží se pochopit nepochopitelné.

A svět se mezi tím snaží probudit. Stovky, ba tisíce osudů podobných těm Lidickým padá  mezi tím za oběť. Čím hlubší spánek, tím vetší rány musí probouzet…