Dva portrtéty

Portrét je pro mne jedna z nejzáhadnějších výtvarných forem. Možná jsem méně citlivý, možná je to něčím jiným. Jednoduše, když jsem viděl portrét, tak jsem si nezřídka řekl: no tak je to obraz obličeje, postavy, no a co… Tento postoj u díváka může, mimo jiné, vyvolat špatný portrét, anebo také vztah diváka k lidem jako takovým. Portét v nejužším slova smyslu je dobrodružnou výpravou s nejistým koncem, výpravou, která je náročná na vnímavost a pozornost. Portrét lze nepochybně pojmout z několika rovin. Přinejmenším: technicky bezchybné zobrazení osoby, s výrazem, který je vůči modelu důstojný, včetně případných retuší nedokonalostí (takto vnímám ambice většiny profesionálů a odpovídá to zpravidla i nárokům modelu). Pak můžeme vypozorovat portéty, které – krom technické perfektnosti – mají ambici portrét ozvláštnit: výrazem, rekvizitou, prostředím apod. Krom těchto rovin, mne často zaujme portrét, který jsem si nazval „čistý portrét“  – tj. vše je vepsáno do tváře, jejíž rysy a výraz prozrauje světlo. Není potřeba nápovědy rekvizit, expresivních výrazů apod. Nemyslím tím, že některé přístupy jsou horší nebo lepší. O způsob vyjádření si koneckonců říká charakter samotného modelu. Ne každý má totiž vše vepsáno do rysů, nebo aspoň ne tak, aby o tom dokázal hovořit jen „čistý“ portrét.

Častým, ba nejčastějším objektem mého objektivu jsou mé děti. A tak jsem je zas po nějakou dobu pronásledoval a zkoušel si najít obraz, kterým bych se alespoň přiblížil dobrému portrétu, nebo ještě skromněji: aby se to líbilo aspoň mně… Fotek lze udělat tisíce za den. V dnešní době to není problém. Ale protože jsem své děti vyfotil už mnohokrát, není potřeba cvaknutím závěrky plýtvat… Už před záběrem vím, že není nutné fotit, protože takových fotek jsem udělal spousty a… nebylo by to ono.  Nakonec mne z mé fotoliknavosti vytáhl sám syn: chtěl, abych ho vyfotil s jeho legovýtvorem tak, aby to vypadalo jako stará fotka. Měl jasné představy o póze, pozadí, zpracování. Potěšila mně ta cílevědomost v jeho pěti letech a tak, i když to neladilo s mými představami o tom, co bych chtěl fotit, jsem ochotně poslouchal jeho pokyny a fotil. Pak jsem zpracovával fotky na počítači a nechal si od svého syna schvalovat jednotlivé verze. Bylo to zábavné, příjemné a on dosáhl svého: táta se mu zas konečně  věnuje a máme společnou zábavu, kdy jsme spojily naše koníčky: lego a focení. Postupně jsem si uvědomil, jak nesmírně sofistikovaně mě můj syn vychovává, jak elegantně a nenásilně si získal moji pozornost. Projevil diplomacii, kterou by mu leckterý dospělák mohl závidět.

Po naší spolupráci, kdy mi schválil fotku, která byla přesně tak retro, jak chtěl, jsem si udělal ještě pár záběrů: uvolněně seděl na sedačce, přemýšlel, co provést dál a chvílemi sledoval, jak ho fotím. Někde mezi tím vznikla fotka, kterou jsem přiložil k tomuto textu. Asi budu obětí výtek, pokud jde o hloubku ostrosti, a čert ví čeho ještě, ale přesto na mě  – konečně – fotka zapůsobila. Pokud fotíme dospělé, tak hledáme výraz pro to, čím se v životě stali, co z nich život udělal, jaké stopy jim v ryl do tváře. Pokud fotíme děti, obvykle se zobrazuje jejich bezstarostnost, hravost, nebo naopak trápení. Já jsem si pro tu chvíli našel ještě jinou rovinu: uvnitř každého dítěte je už osobnost, která bere vážně sebe, tebe, která je daná, v jistém smyslu hotová, není to osobnost, kterou by modeloval život, ale která je připravena život modelovat a zároveň mu odolávat, aby se uchovala. V tomto rozpoložení jsem zkoušel fotit ještě dceru. Ta má rok a půl. Asi není problém fotit ji při každodenních rošťárnách. Těch je přehršle a svojí dětskostí baví a týrá bez ustání. Přesto občas dokáže protnout okamžik svým vážným rozpoložením. Když jsou děti vážné, působí někdy komicky, ale tyto okamžiky jsou prodchnuty někdy až neznatelnými momenty, které nás upamatovávají na to, že v dítěti je plnohodnotná bytost, která prosvítá přes komickou neobratnost dětského tělíčka. Probleskne budoucí dospělý, který už je vlastně přítomen, jen není sice zcela vytesán, ale ani ještě obroušen a opotřebován…