FOTOCELKY

Fotografií přibývá jako kapek v dešti. Kapky, které k sobě mají blízko, se slévají  a vytváří celky. Nejdřív louže, pak možná jezírka. Některé takto zcelené kapky lze najít níže. Propůjčím si trochu slova Picassa, když řeknu: tyto celky jsem nehledal, našel jsem je. Člověk se mimoděk zaměřuje na to je mu blízké – to vidí a zpětně jsem se podíval na své fotky a začal jsem si uvědomovat mnohé ze sebe. Jsou to tedy fotografie vybrané povětšinou „ex post“. Formují se a formulují mým rozpoložením.  Ale tak to asi bývá…

SVĚTLO VENKOVA

Venkov má mnoho tváří a byl už nezčetněkrát vyobrazen ve všech svých podobách a všemi možnými formami. Nepřináším asi těmito fotografiemi příliš novou zprávu, snad kromě této: venkov stále existuje a nejen ve své zubožené podobě. Jeho poesie ještě kdesi dýchá, byť je stále urputněji válcována tendencí lidí odtrhnout se od toho, co činí život opravdovým, tlačící nás k tomu, co nás nutí žít v představách o životě. Nesekáme dřevo, aby bylo teplo, nesbíráme plody, abychom nabrali sílu, platíme jen účty, za kterými už není vidět nic. Z bariérou účtů a hotových výrobků už neumíme vidět svět, který nás živí.

Poesie není sentiment, je to obraz vytvořený prožíváním děje. Obraz skutečnosti není jejím napodobením, je jejím projevem. Je ale projevem její roviny, nikoli všech souvislostí – proto je fotka, obraz, báseň – interpretací. A interperetace poskytuje věrný prožitek v závislosti na opravdovosti vnímání interpreta. Nezbývá než doufat, že se to občas podaří.

ZRCADÝLKA

Svoje děti fotím skoro pořád. Vskutku vděčné téma. Svým způsobem ale těžké v situaci, kdy se mám odpoutat od prosté náklonnosti k výběru těch fotek, které mě osloví i něčím, co tuto náklonnost přesáhne.

V prožívání dětí najdeme důvěrně známé prožitky: radost, smutek, hru. Hru a radost dospělý pobaveně přijímá (pokud ho to zrovna nerozčiluje), smutek bere vážně (když ho nutí pocit odpovědnosti) nebo přezírá jako banálost. S blahosklonnou shovívavostí pozorujeme děti. Co bereme v jejich prožívání vážně? Co je v jejich životě vážné? Nic a všechno…Všimněme si, že dítě se jen zřídkakdy trápí nad něčím dlouhodobě. Nežije trápením. A když se to u nich začne projevovat, tak – věřte mi – to už je práce dospělých. Odmítli jsme přijmout jejich lekci opravdovosti a začíná být úspěšná naše výchova k utrpení. Falešnost, taktizování, obchod s city, lež – vítejte v zrcadlové síni. Vždy, když si myslíte, že rozumíte obrazu svého dítěte, narazíte si čumák o zrcadlení vlastní tváře… Vím, co říkám: mám už trochu dobitou tvář…
Lže jen ten, kdo druhému nevěří, že přijme jeho srdce na dlani, ať už je jakékoliv.