Interakce

DSC_0367Interakce… To slovo máme každý ve slovníku a užíváme ho zpravidla s určitou samozřejmostí dle jeho obyklého způsobu chápání. A když jsem se po dlouhé době rozhodl fotit na ulici, uvědomil jsem si, že obsah toho slova při snímání obrazů z ulice, má svůj specifický význam. Pokud se už šťourám ve slově, obvykle zalovím ve slovníku, byť mám pocit, že významu pojmu rozumím.

„Ovlivňování“, „vzájemné působení“, pověděly jednohlasně slovníky – ty obecné.

Prodírám-li se třeba na Karlově mostě lesem mobilů, tabletů, selfie tyčí a nevím čeho ještě, ztratím chuť foťák byť jen vytáhnout z tašky. Všichni fotí všechno a všude. Každý si vyfotí, co chce, kdykoli. Fotka není vzácnost. Místa jsou okoukána, vykoukaná (třebaže navzdory snaze vše  vidět – a možná právě proto – nikdo nic nevidí).

Pokud se DSC_0510neseme vlnou nikdy nekončnícího tepání pražských ulic až na Staroměstské náměstí, tak se nám v letních měsících může poštěstit, že narazíme na Rathayatrový vůz indického festivalu. Pro ulice velkoměst není neobvyklé prakticky nic. Proto není problém, aby se na jedné straně náměstí odehrávala tisíce let stará indická slavnost a třeba jen o kousek dál již ulice tuto událost nevnímá. Lidé jsou ohlušeni podněty. A mezi tím vším si vykrajuje svůj prostor rytmický zpěv Hare Krišna mantry.

Focení, jak už jsem dříve psal, je pro mne nástroj, který mne učí nedívat se v navyklých modelech. Jakýsi katalyzátor pozornosti. Ale nejde to automaticky.

RathayatrDSC_0305ový vůz se dal do pohybu a brodil se davem směrem na Ovocný trh. Závěrka sbírá snímky, ale už teď vím, že na tyto fotky se nebudu chtít ani podívat. Cvakání, které mne naplňuje marností, mě nutí se spíš dívat. Bez pohledu do srdce není porozumění a kde není porozumění, tam nikdo nepromlouvá. Zamířím objektiv na dvojici mužů v šafránovém rouchu. Mám nepatřičně skromnou ambici jen dobře exponovat a uchovat kompozici. Ti dva si mě všimnou, utnou hovor a s laskavým úsměvem mi zamávají. Má smysl rozhýbat závěrku. DSC_0432-2Ne snad proto, že by právě vznikalo umění, ale vzniká tu vztah, třebaže jen na pár vteřin. V tu chvíli si uvědomím, že fotit tzv. street fotky, které jsou foceny jaksi „ze zálohy“, ze skrytu, jsou málokdy smysluplné. Je spousta takových dobrých – je to doména opravdových mistrů. Nepřekáží události, jsou schopni ji spatřit jako obraz a pohotově ho zachytit. Někdy je opravdu potřeba „nepřekážet“, ale já zavnímal jiný postoj: někdy je potřeba do děje vstoupit. Interakce… Objektiv zachycuje vztah toho kdo fotí, k tomu, kdo je focen, nebo co je foceno. Pokud nerozumím tomu, co je foceno, těžko mohu něco zachytit, protože nemám co vyjádřit. Kde je tu prostor pro fotografa? Nikde. Je tu jen prostor pro člověka a když ten sebe nalezne, může se nechat oslovit  a když má sílu se o tom vyjádřit, pak možná udělá fotku.

DSC_0282Slavnost Rathayatra má původ ve velmi starém příběhu, jehož podstatou je sdělení, které je na hony vzdálené jakékoli suché filozofii či sebelogičtějším spekulacím. Neumím o tom psát ani mluvit. Každý si ale umí jistě vybavit pocit odloučení od milované osoby. Ať už je to partner, naše dítě, přítel, rodič. Každý zažil ten pocit milujícího či zamilovaného, který strádá nepřitomností objektu lásky. Odloučení pak náklonnost zvyšuje. Evropan je navyklý vnímat Boha jako cosi nekonečného, beztvarého, jakousi bezmeznou zářící lásku. Tím však Bohu nastaví nekompromisní mantinely vlastní omezené přestavivosti. Ale jak se praví v Bibli: Bůh nás stvořil k obrazu svému. A my zbožňujeme příběhy, příběhy plné vztahů, dobrodružství, hrdinů, příběhy, které rádi prožíváme  a o kterých rádi nasloucháme. A příběhy plné vztahů, citů, dobrodružství a skutků nelze upírat ani Bohu – jsou prostě jen absolutní… A tam už představivost selhává. Jeden takový příběh je skryt i ve festivalu Rathayatra. Bůh ve své původní podobě chlapce Krišny opustil své milované ve vesnici Vrindávan a ti zkroušeni steskem a odloučením chtějí, aby se k nim vrátil. A táhnou ho na voze zpět domů. Stejně tak vozy v ulicích Prahy táhly Boha zpět do našich srdcí. A těm, kdo vůz táhli lze tuto motivaci uvěřit. Neubíjí vás despektem vyvolených, ani hrůznými obrazy pekla, hříšnosti, hněvivého trestajícího Boha. Prožívají svůj příběh, svůj vztah a prostě jen umožnili každému tento příbeh taky okusit.

Kdyby  moje fotky byly dobré, bylo by toto v nich zachyceno. No…. je to aslespoň dokument o mé snaze…