Jak nezabít Karase

Včera jsme s dětmi navštívili souseda. Je to vášnivý farmář a rybář, tak se děti podívaly na prasátka, kačenky, kuřátka, ryby, psy, koťata atd. Malou chytly za srdce zejména prasata, tak doufám, že to nenapovídá její budoucí vkus pro výběr partnera. Malej je ke zvířátkům odtažitější. Dokud zvířátka nekadí lego, tak mají mezery v atraktivitě.

Na závěr nám soused štědře daroval do kýblu pět rybek  – karasů. Děti mají zábavu – Michaelka určitě. To jsem ale ještě netušil, že se postarají o zábavu i mně – a to hned na noc a celý následující den… Jsou-li rybky doma, to by bylo, abych je nezkusil vyfotit. Trochu jsem improvizoval, protože jsem rybí návštěvu nečekal. Focení ryb mě zabavilo po soumraku asi na hodinu nebo dvě.

Ráno se mě milovaná žena optala, co s těmi rybami. Vrátit je sousedovi – tak skončí jako návnada. V kýblu se dřív nebo později udusí. V rybníce patrně taky brzy zhynou. Nechtěl jsem ty chudery poslat na smrt. Řekl jsem si, že udělám z pneumatiky malou tůňku  a tam je nechám plavat. Když jsem zrovna zdivočele mlátil krompáčem do hlíny, šel nás omrknout opět soused. Uviděl mě manuálně činného, a ten pohled ho zřejmě nějak zarmoutil nebo co, tak se chopil krompáče sám. Já kotouče a s vražedným tempem souseda bylo za dvě hodiny před domem – místo půlmetrové tůňky – stolitrové jezírko. No a když je jezírko, tak musí trochu vypadat. Čili skládání šutrů a pak rodinný výlet do Baumaxu. Nicméně nabídka typu: peticentimetrový ohnilý list leknínu za tři stovky nás moc nenadchla. Mnohem lepší se jevilo zajet k rybníku a nechat se inspirovat tamní zelení. U rybníka byl opět náš štědrý soused. Zdá se že je dnes všude. Koneckonců je  – -mimo jiné  – porybným. S rodinkou zde rybařil. I my jsme ulovili nějakou tu vodní zeleň a jezero bylo k večeru doladěno. Zdá se, že karasové (a přibyl i Tolstolobik) mají kde žít. V kýblu ani na udici nezhnynou. Tak snad je tu nesežerou kočky. Těch je tu totiž tak dost… A jaké z toho navíc plyne poučení? Jestli nechceš celou něděli makat, neber karase…