Když se daří tak se daří, aneb jak přesta být mrtvý

Když se daří tak se daří. Práce nad hlavu, čas žádný a klid je pojem ze slovníku cizích slov. A do této „pohody“ se mi v práci zhroutí internet, takže práce je paralyzovaná a když to konečně technici nahodí, sesype se software a není jiné řešení, než kontaktovat IT machra kdesi na druhém konci světa, aby to prostřednictvím sdílené plochy opravil. Čekal jsem, že se mi přihlásí k počítači, párkrát klikne a bude fertig. Leda houby. Rezignovaně sleduji kurzor jak kmitá po monitoru a zápasí s jedím chybovým hlášením za druhým. Počítám minuty, pak hodiny a vzdávám se naděje, že dnes něco stihnu… Nemůžu z práce, dokud to „ajťák“ nedokončí, ale nemůžu ani nic dělat, protože mi okupuje počítač. V největším stresu jsem byl donucen ke klidu. Ano, mohl jsem třeba začít zuřit, nebo omdlít atd…

Čas na fotku, řekl jsem si. A byl opravdu čas na fotku. Oknem zasvítil odraz zapadajího slunce na zeď. Do výklenku  jsem postavil hrnek. A fotka o chvilce ztichnutí, o zastavení, byla na světě.

Představte si tři auta, tři řidiče. Všichni jedou stejným směrem ukrutnou rychlostí. A teď dvěma z nich někdo prozradí, že na přední sklo je jim jen promítána iluze cesty, přičemž ve skutečnosti se řítí přímo do zdi. Ten který tu informaci nedostal se během chvíle zabil. Druhý propadl panice a utrápil se hrůzou z nárazu ještě než narazil. A třetí? Zpomalil a zastavil… Možná bude pokračovat pěšky a zjistí, že v té zdi jsou dveře…

Představte si, že vám někdo prozradí, že zemřete. Nejen, že vám řekl něco co je vlastně jasné, ale – byť nám to připadne (nepatřičně) paradoxní – je to vlastně důvod se úplně zklidnit a začít žít…