Kohout a skřípání větrníku

Někdy před třiceti lety (bylo mi tedy šest), možná právě v takový letní den jako je tento jsem se probouzel v chladivé místnosti pod velikou duchnout. Bylo brzo ráno a mezi těžkými závěsy prosvítalo slunce. Kokrhání kohouta a skřípání větrníku někde u sousedů na zahradě… To vše dětskou duši táhlo z postele. Bylo totiž jasné, že den bude úžasný. Prázdiny na vesnici… Nikdy to nezapomenu. Tolik obrazů venkova, které se mi nesmazatelně vryly do paměti!

Vyšoural jsem se z postele a přes potemnělý obývák šel do kuchyně, kde již dlouho bděla kmotra se svojí stařičkou mamikou. Přes prosluněnou verandu jsem se podíval na dvůr, co dělá vlčák se sklopeným uchem (Lord). Možná jsem přivoněl k dýmce, která ležela na verandě – na slaměném stole. Byla to památka na kmotra, kterého jsem krátce ještě zažil. Sedával na dvorku, loupal nožem jablko a přes oči měl zelený stín plastového kšiltu. Pamatuji si, jak jsem tam jednou seděl s ním, odřezával mi kousky jablka a najednou vedle lavice na zemi – sama od sebe – praskla odložená prázdná sklenice od zavařeniny. Kmotr mi to vysvětlil, a celé dětství jsem proto věděl, že za to mohou změny teplot. Na dvoře na mě vždy čekávalo kovové šlapací auto a v rohu dvora byl sklep, kde jsem chodíval na jablka nebo na „žluté limonády“. V ložnici býval šuplík, kde pro mne byly vždy nachystány lentilky.

Tehdy jsem také poprvé viděl pohřeb (dlouho jsem si myslel, že umřel místní hostinský, protože farář pořád říkal něco o „hospodinu“). Jednou jsem byl i na mši. Pamatuji si jen, že tam byla tma a chladno. Ale spolehlivě mi utkvěl ledňáček, kterého jsem si dával v Jednotě na návsi.

Pak dětství pomalu odcházelo. Minula sametová revoluce, pozornost směřovala jinam… Pomalu jsem zanedbával vísku, kam jsem jezdíval na prázdniny. Všichni, kdo mne tehdy v tom domě hostili a měli rádi, postupně umřeli. Nesčetněkrát jsem slíbil, že přijedu. Nedodržel jsem slovo. Promarnil příležitost. Školy, spolužáci, jiné zájmy… Můj svět se odebral jinam.

Jednou, asi už jako koncipient, jsem jel na výslech do výchovného ústavu ve Višňové. To je právě ta vesnice, o které jsem mluvil. Po té, co skončil výslech jsem šel hledat dům, kde jsem trávil letní prázdniny. Dům tam už nestál. Našel jsem novostavby. Vlastně to místo bylo skoro k nepoznání a jen jsem odhadoval, kde bylo tehdy co… Trochu zklamaný jsem zase odjel.

Obrazy vesnice z dětství se ve mně ale často probouzejí, a čím dál častěji je vyhledávám v obrazech kolem sebe. Ranní svítání do horkého letního dne je tou připomínkou. A když zakokrhá kohout, nejsem na pochybách. Semtam se podaří tu atmosféru vložit i do fotografie, ve snaze v sobě křísit tyto okamžiky.