Kreaturita

Po pracovním dni jsem se brodil Pražskými silnicemi a v touze si dát fotografický oraz jsem hledal nějakou pěknou lokalitu. Když nemám plán, nechám se vést osudem. Tentokrát to bylo tak na půl. Prahu stále moc dobře neznám, takže dost často jedu „naslepo“, ale zlehka jsem směr určený měl: kamsi směrem na Uhřiněves. Propadal jsem se křižovatkami a jak se blížila periferie, doufal jsem, že mi něco padne do oka. Měl jsem představu o nějakém romantickém koutku přírody na okraji Prahy. Pomalu se blížila opět D1 a hledané místo se mi nezjevovalo. Tak jsem tedy na jakémsi kruhovém objezdu stočil volant kamsi a dojel až do slepé ulice na konci nově vybudovaného sídliště. Navazovaly novostavby rodinných domků a dál už bylo jen staveniště. Přesný opak toho, co jsem hledal… Ale co už – byl jsem tu. Hodil jsem foťák přes rameno a -byť v obleku – vydal jsem se mezi haldy staveniště. Sám nevím, jestli jsem na to místo vstupoval bez předsudků. Byl jsem ale po celém dni vcelku unaven a tak jsem nechal vjemy i myšlenky jen tak proudit. Do mého zorného pole vstupovaly haldy hlíny, stopy kol, trsy trávy, které se nezdolně proderou kdekoliv, vyvrácené stromky, pracovní rukavice, vtlačené do hlíny, panorama síldiště jako vize budoucnosti za hromadami zeminy… Po chvíli jsem si začal všímat i střepů nádob, obkladů se zbytky malty, starých rezavých hřebů. Stály tu asi kdysi domy.  Popustil jsem uzdu představivosti. Drobounké zbytky starých domů byly kdysi svědky něčího života: kolem téhle kachle pocházela domácí paní při vaření, hřeb byl zarytý ve zdi a na něm ledabyle něco pověsil muž, který za slunečného dne pracoval na předzahrádce. Torza domů byla svědky lásky i hádek. Možná i zločinů nebo osamělých chvil, které pozorovaly právě jen ty čtyři stěny. Bílá nádoba už byla dávno zapomenutá a zůstala v temném koutku i v okamžiku, kdy se poslední obyvatel domu odstěhoval nebo zemřel… Proměnila se ve střep, když sdílela osud domu, který byl srovnán se zemí.
Tenhle rozjímavý a pasívní postoj se chvílemi střídal s úvahou. Procházím se staveništěm jako projevem tvorby, radosti, služby, počátku dalších osudů v nových domech? Možná. Spíš jsem ale podléhal pocitu destrukce, vykořeněnosti, bezohlednosti, vulgarity. Ať lidé staví, budují, tvoří, ale pořád mám pocit, že se u toho nedíváme kolem sebe. Architekti tvoří v duchu trendu, ne v krajině a pro člověka. Stavba není služba, ale investice. Možná jsou to moje předsudky, ale vědomí dává ducha dílu a naše díla jsou studená a opuštěná. Dobře snad vypadají jen na projektu…PicturePicturePicturePicturePicturePicturePicture