Lidice

Pracovně jsem musel do Kladna. Cestou zpět jsem si všiml odbočky do Lidic. Mnoho jsem o tom místě slyšel, nikdy tam však nebyl. Neodolal jsem pokušení nahlédnout. Obyvatelé nových Lidic jsou jistě uvyklí, či sžití s místem té obrovské tragedie. Já toto vědomí ale neměl. Dopadla na mě tíha události z roku 1942. Jakoby k umocnění mých pocitů bylo při vjezdu do obce hejno vran. Stály na silnici a všude okolo. Dokonce byly tak krotké, že si nevšímaly projíždějícího auta a jen ty co stály bezprostředně v cestě, laxně uhnuly. Působilo to podivně. Původně jsem chtěl jen omrknout místo, kde bývaly staré Lidice z okna auta, ale jednosměrka mě dovedla rovnou na placené parkoviště a tak jsem zastavil – když už ze mě vymámili 30 Kč za parkovné…

To místo nenechali zavát dobou, ani novými událostmi a osudy. Síla hrůzy tu setrvává a je udržována. Sousoší dvaaosmdesáti zavražděných dětí je doslova zdrcující. Jak jen mohla Marie Uchytilová modelovat tyto sochy, aniž by jí puklo srdce? Socha Lidické matky: jen tisícina jejích pocitů zraňuje.

Vstoupil jsem do jedné z expozic. Je věnována pomoci obětem Lidických událostí v zahraničí. Je plná povědomých slov: imigrant, uprchlíci, český imigrant, český uprchlík v Norsku, ve Švédsku… Obětavost, pomoc, soucit, velkorysost, hrdinství. Slova uprchlík a imigrant se dnes vyslovují ve všech pádech. Ta ostatní slova ne… Co se změnilo? Co zůstalo stejné? Co je horší? Jaká příležitost se nám nabízí? Jsou lidé schopni rozlišovat? Kde je vůbec lidství? To jsou dnes jen tábory sentimentálních sluníčkářů a vyděšených nacionalistů a všelijakých xy -fobů? Kdo z nás má odvahu zemřít?  A kdo má odvahu žít? Kdo nemá ani jedno, zalezl do nekonečných žvástů.

V troskách statku zvědavě chodí nějaký kluk. Kolikrát vstoupil do místa, kde si hrály tehdejší děti? Potkali se.

Lidický památník se tiše vlní v krajině. Jen pár turistů se pomalu plouží po pláních a snaží se pochopit nepochopitelné.

A svět se mezi tím snaží probudit. Stovky, ba tisíce osudů podobných těm Lidickým padá  mezi tím za oběť. Čím hlubší spánek, tím vetší rány musí probouzet…