Lukostřelba a fotka

O víkendu jsem si našel odpočinkovou činnost v lukostřelbě.  Je to z mé strany vskutku jen relax, netknutý příliš sofistikovaným přístupem.  Střílel jsem spíše intuitivně: správně vycítit cíl, vítr, sebe, šíp i luk – „sladit se“. Prosím neplést si s jakousi náměsíčností: vnímám to jako vědomé vypnutí jakési suché kalkulačky v hlavě a zapnutí vnímání všech relevantních vlivů a okolností –  a na to vše se naladit s úmyslem trefit terč.  Není to výstižný popis, ale lépe to v tuhle chvíli nedovedu. A asi každý, kdo se někdy pustil do takové nebo podobné aktivity ( dá se to vlastně aplikovat zřejmě na cokoli), tak zažil okamžik, kdy to najednou šlo samo od sebe a když začal přemýšlet o tom, co vlastně dělal správně, tak to jít přestalo a člověk ten původní úspěch utrápil v přemýšlení a spekulacích. To je myslím vcelku přirozené. V čem pak tkví další cvičení je umět se opět naladit na tu původní spontánní střelbu – vlastně pochopit (v celé šíři významu toho slova . tedy ne jen myslet a vymýšlet) v čem spočíval ten stav mysli a vědomí a do tohoto se kdykoliv navrátit. Napadne-li někoho v této souvislosti slovo „meditace“ nebo „vytržení“, asi nebude příliš daleko od pravdy.  Vzpomněl jsem si na to znovu včera večer, když jsem seděl v předsíni a zrovna začalo intenzivně pršet. Pohled na kytku za oknem si řekl o fotku. Protože byla už celkem tma, tak jsem nastavil poměrně vysokou hodnotu ISO (6400). Takže bylo jasné, že fotka bude velmi zrnitá. A měl jsem z té fotky nakonec radost. Má v sobě ten pošmourný deštivý večer, který sledujete z útulnosti domova. Fotka by byla možná jiskřivější a prokreslenější  a bez zrna, kdybych došel pro stativ a udělal fotku znovu a třeba ji složil s více expozic. Ale pro stativ jsem nešel. Že by v tom hrála roli lenost? Asi trochu ano  – říkám si upřímně. Ale nejen to, nechtěl jsem už zasahovat do prvotního spontánního okamžiku, vymýšlením „lepší fotky“. Mám takovou zkoušenost: když udělám fotku, která mě zaujme, zkusím pak udělat několik dalších fotek – trochu lépe, nebo „pro jistotu“, ale když pak vybírám tu nejlepší, tak to zpravidla bývá ta první nebo jedna z prvních. U těch dalších často okrádá atmosféru nějaký detail: kompozice, trošku jiný úhel pohledu, náklon foťáku, trochu se změní světlo – na rozdíl od původní fotky, u které vše v první okamžik „nějak“ sedlo. Neplatí to vždy a záleží na tom, co fotím a za jakým účelem. Nicméně  v tomto případě jsem cítil, že nechci už nic překombinovat a zachovat ten prvotní okamžik i s tím zrnem, které má koneckonců i tady svůj smysl. A jsem si jistý, že to bude fotka, ke které se budu rád vracet a možná si vyslouží i papír – byť menšího, komornějšího formátu.