Niña, Pinta a Santa Maria

Byla půlnoc. Vibrující uřvaný den si na chvíli řve jinde… Vytáhl jsem stativ, zformátoval paměťové karty. Z ovocné mísy jsem vytáhl tři jablka, a pak jsem aranžoval a fotil… Noc byla tichá a já jsem měl ze své činnosti radost. Ráno jsem otevřel internet. Uprchlíci, politika, vědecké objevy, technologie, řev o pozornost, kriminalita, vodopády vtipů, silná slova.

Slunce posouvá své světlo mezi poledníky a s přicházejícím dnem nabere šílenství obrátky. Makat, stresovat se, vydělávat, dlužit, vymáhat, prosazovat se, hájit, bránit. A opět velká témata malých lidí. Na jedné straně dožívají země po válkách, jinde války zuří a někde se chystají.

A já si tu fotím jabka.

Na chvíli jsem si připadal tak nějak nepatřičně. Mimo téma. Až trapně. I ten nejbezvýznamnější trouba řeší otázky světového formátu a já si tu fotím jabka…

Na chvíli jsem si připadal jako kdybych vstoupil do líté vřavy bitevního pole a nabídl tam někomu jabko. V ten moment bych byl za jasného blázna. Čemu se divit: blázni se takhle chovají…

Pak ten můj pocit nepatřičnosti pominul. Pominul s vědomím, že není bezvýznamných momentů. Jsou jen nepozorní lidé. Maloval jsem si světlem výtvor přírody – dlouhé dny a noci od okamžiku, kdy jabloň pustila kořeny, přes roky jejího růstu, střídání ročních období, kdy se sbírala síla, aby se přesně určené buňky formovaly do podoby jablka. Každé je jedinečné, má svůj osud, stejně jako vše ve světě. Každý odstín barvy, každá nuance chuti, tvar –  to vše bylo formováno s naprostou pozorností, dokonale, ani na okamžik příroda nepřestala tvořit, formovat. A osud pokračoval až před můj objektiv, mezi záhyby draperie, povídání tvarů, napovězení příběhů, malování světlem. Bůh neodflákne žádnou vteřinu existence, ani milimetr světa není bez jeho naprosté pozornosti. To jen my jsme stáhli svou pozornost do sebeobdivu, do témat, která jsou konstruována naší  zmatenou myslí – myslí zotročenou nenasytnými smysly. Ale smysly nepozorného člověka jsou polomrtvé. Oko hledí a snaží se vše vykoukat, vše chceme osahat, očichat, vytěžit svět, ale stále je to málo. Jezdíme na fantastické dovolené, prahneme po všem fantaastickém, úžasném, ale necítíme sytost, tak se chlubíme, ohromujeme – jen to dává našemu životu chuť. Ale když
není obdiv, neohromíme – jako by vše pobledlo. Kruté uvědomění, že vlastně nežijeme. Tvůrci sociálních sití tohle ví a jsou stvořeny na míru naší touze dodávat iluzi chuti prázdnému životu. Nepozorný člověk s otupělými smysly toho moc necítí, mnoho nevnímá, ve své nenasytnosti prchá z přítomnosti za vizí ještě většího požitku a tak mu vše unikne, protože vnímat lze jen teď, to
co je – ať už je to cokoliv. Ano – dám tenhle článek taky na síť, ale vrátím se odsud, abych se učil žít a trochu doufám, že třeba tento text někoho inspiruje.

No a takhle mě školily tři jabka.

PS: Petr Prokop přišel s názvem, který se mi tak líbil, že jsem ho požádal, abych si ho mohl pro fotku přivlastnit. Svolil a já děkuji 🙂