Oka mžik?

Konečně nastaly horké letní dny. Ale horké letní dny nemají mezi stěnami kanceláře to pravé kouzlo… Proto večerní cesta domů vedla oklikou kolem řeky Dyje. Pro mne vzácná, celému dni uloupená chvíle, kdy se omotám fotoaparátem a pouštím vše z hlavy.
Pokud je hovořeno o focení, často se používá obrat „zachytit okamžik“. Šinul jsem se podél řeky, vyháněl brouky z hlavy a rozhlížel se po „správném okamžiku“.
Okamžik je zvláštní slovo… Mžiknutí oka… Vlastně hovoří o chvíli kratší než vteřina. Je nepochybné, že při focení jde právě o to, aby závěrka klapla v pravou chvíli. Ale aby oko objektivu mžiklo, když má, je důležité rozpoložení a to hned dvojí. Aspoň si to myslím: nálada fotografa a nálada toho, co ho obklopuje.
Zapomenout na okamžiky, protože přítomnost je věčná a když v ní budu celou svojí osobou, tak závěrka nevykousne obraz z věčného prolínání zániku a obnovy, ale vezme si víc. Okamžik se stává minulostí, sotva jsme jej zaregistrovali, ale fotka by měla vyprávět příběh, který si všichni v sobě nosíme stále. Osloví nás totiž jen takový obraz, který umíme porovnat s pocity, které v nás žijí. To co neznáme, je pro nás neviditelné.
Toto něvěda, jsem  pomýleně mířil objektivem na kdeco a vzápětí byl unaven pohledem na prázdnotu fotky. Nic ve mě, nic na obraze…
Pak jsem se touhy po fotkách vzdal a odevzdal se místu, kde jsem. Slunce pomalu překročilo jakousi pomyslnou hranici na obloze, před kterou vypaluje krajinu do běla a za  ní si začíná jakoby zblízka pohrávat s každým objektem v teplých tónech. Kdesi v zahradách někdo zapálil ohniště a kouř se vnesl do údolí. Teprve teď mi bylo dovoleno fotit. Fotky jsou, jaké jsou, ale měl jsem z těch fotek najednou radost. Nenudily mne mou vlastní prázdnotou.

PicturePicturePicture