Jak vznikala titulní fotka

Webové stránky si říkaly o menší obměnu a oživení. Nějaký den jsem si ve volných chvílích rozjímal, co by to tak mohlo být a nakonec jsem se rozhodl změnit titulní fotku. A protože mám focení spojené s radostí, chtěl jsem to v tomto duchu vyjádřit. Vyfotit své děti bylo tedy jasnou volbou. Když jsem si konečně udělal čas, tak si dcerka dávala odpoledního šlofíka a synátor to musel tedy zvládnout sám. Nastínil jsem mu, co bych chtěl fotit a protože se rád chopí příležitosti, kdy můžeme něco tvořit společně, vrhl se do toho s nadšením. Navrhl jsem mu košili a slamák a Hubajz s kreativním apetitem odběhl, aby můj kostýmní návrh velmi trefně doplnil kravatou na suchý zip.  Dostal od mne do ruky Prakticu, která pamatuje doby, jež jsou pro mého synka hlubokým pravěkem a začali jsme si hrát. On fotil mě a já jeho. S nadšením poslouchal, když jsem mu vysvětloval hejblátka na foťáku a stavěl se k tomu stroji jako opravdový profík. Já jsem si hledal ideální nasvětlení pod korunami ořešáku a snažil jsem se co nejvíce eliminovat rušivé prvky okolí a on mne naopak vyhledával na matnici stařenky Praktiky. Tak nějak mu to sedlo. Ten malý svišť má slabost pro vše staré, ověnčené patinou doby, imponují mu klobouky, cylindry, veteráni apod. Když lovil v hledáčku obrázky, všiml jsem si, že kov jeho aparátu mu svítí do tváře a snažil jsem se chytit ten správný moment, kdy si nasvítí nějak pěkně tvář. Myšák skvěle spolupracoval, bavil se, vymýšlel. Ale co bylo pro něj i pro mne opravdu hodnotné: byli jsme spolu a dělali jsme něco společně. Když jsem měl pocit, že už mám, co potřebuji, tak jsem dal synkovi pohov. V tom se mě zaptal, jestli si může prohlédnout fotky které udělal… Nějak jsem mu špatně vysvětlil, nebo snad vůbec, že ten jeho foťák je na film, který jsem navíc do přístroje ani nevložil.  Problesklo mu na tváři trochu zklamání.  S výčitkami jsem mu to sdělil a on to nakonec přijal s takovou tolerancí a shovívavostí, o jaké si dospělý může nechat zdát. Nechal si ochotně podat, jak funguje film, prohlédl si „pajšl“ foťáku a snad mu z toho odpoledne zůstane aspoň fajn pocit ze společné aktivity.

Když se daří tak se daří, aneb jak přesta být mrtvý

Když se daří tak se daří. Práce nad hlavu, čas žádný a klid je pojem ze slovníku cizích slov. A do této „pohody“ se mi v práci zhroutí internet, takže práce je paralyzovaná a když to konečně technici nahodí, sesype se software a není jiné řešení, než kontaktovat IT machra kdesi na druhém konci světa, aby to prostřednictvím sdílené plochy opravil. Čekal jsem, že se mi přihlásí k počítači, párkrát klikne a bude fertig. Leda houby. Rezignovaně sleduji kurzor jak kmitá po monitoru a zápasí s jedím chybovým hlášením za druhým. Počítám minuty, pak hodiny a vzdávám se naděje, že dnes něco stihnu… Nemůžu z práce, dokud to „ajťák“ nedokončí, ale nemůžu ani nic dělat, protože mi okupuje počítač. V největším stresu jsem byl donucen ke klidu. Ano, mohl jsem třeba začít zuřit, nebo omdlít atd…

Čas na fotku, řekl jsem si. A byl opravdu čas na fotku. Oknem zasvítil odraz zapadajího slunce na zeď. Do výklenku  jsem postavil hrnek. A fotka o chvilce ztichnutí, o zastavení, byla na světě.

Představte si tři auta, tři řidiče. Všichni jedou stejným směrem ukrutnou rychlostí. A teď dvěma z nich někdo prozradí, že na přední sklo je jim jen promítána iluze cesty, přičemž ve skutečnosti se řítí přímo do zdi. Ten který tu informaci nedostal se během chvíle zabil. Druhý propadl panice a utrápil se hrůzou z nárazu ještě než narazil. A třetí? Zpomalil a zastavil… Možná bude pokračovat pěšky a zjistí, že v té zdi jsou dveře…

Představte si, že vám někdo prozradí, že zemřete. Nejen, že vám řekl něco co je vlastně jasné, ale – byť nám to připadne (nepatřičně) paradoxní – je to vlastně důvod se úplně zklidnit a začít žít…

Lenka, Karel, Sofinka

Dlouho domlouvané focení, ale nakonec celkem rychlá záležitost. Počasí pořád nevypadalo, tak jsme se spolehli na přízeň osudu a ta se dostavila  – na hodinu vykouklo slunce a mohli jsme si hrát. A protože Karel, Lenka a Sofinka  se mají vskutku rádi, tak stačilo prostě „jen“ cvakat – všechny okamžiky přišly samy. A tady je pár ukázek. Děkuji všem třem za příjený fotozážitek!

 

Jak nezabít Karase

Včera jsme s dětmi navštívili souseda. Je to vášnivý farmář a rybář, tak se děti podívaly na prasátka, kačenky, kuřátka, ryby, psy, koťata atd. Malou chytly za srdce zejména prasata, tak doufám, že to nenapovídá její budoucí vkus pro výběr partnera. Malej je ke zvířátkům odtažitější. Dokud zvířátka nekadí lego, tak mají mezery v atraktivitě.

Na závěr nám soused štědře daroval do kýblu pět rybek  – karasů. Děti mají zábavu – Michaelka určitě. To jsem ale ještě netušil, že se postarají o zábavu i mně – a to hned na noc a celý následující den… Jsou-li rybky doma, to by bylo, abych je nezkusil vyfotit. Trochu jsem improvizoval, protože jsem rybí návštěvu nečekal. Focení ryb mě zabavilo po soumraku asi na hodinu nebo dvě.

Ráno se mě milovaná žena optala, co s těmi rybami. Vrátit je sousedovi – tak skončí jako návnada. V kýblu se dřív nebo později udusí. V rybníce patrně taky brzy zhynou. Nechtěl jsem ty chudery poslat na smrt. Řekl jsem si, že udělám z pneumatiky malou tůňku  a tam je nechám plavat. Když jsem zrovna zdivočele mlátil krompáčem do hlíny, šel nás omrknout opět soused. Uviděl mě manuálně činného, a ten pohled ho zřejmě nějak zarmoutil nebo co, tak se chopil krompáče sám. Já kotouče a s vražedným tempem souseda bylo za dvě hodiny před domem – místo půlmetrové tůňky – stolitrové jezírko. No a když je jezírko, tak musí trochu vypadat. Čili skládání šutrů a pak rodinný výlet do Baumaxu. Nicméně nabídka typu: peticentimetrový ohnilý list leknínu za tři stovky nás moc nenadchla. Mnohem lepší se jevilo zajet k rybníku a nechat se inspirovat tamní zelení. U rybníka byl opět náš štědrý soused. Zdá se že je dnes všude. Koneckonců je  – -mimo jiné  – porybným. S rodinkou zde rybařil. I my jsme ulovili nějakou tu vodní zeleň a jezero bylo k večeru doladěno. Zdá se, že karasové (a přibyl i Tolstolobik) mají kde žít. V kýblu ani na udici nezhnynou. Tak snad je tu nesežerou kočky. Těch je tu totiž tak dost… A jaké z toho navíc plyne poučení? Jestli nechceš celou něděli makat, neber karase…

Periskopy

Zdálo by se, že je to ponuré téma. A trochu je. Po více jak roce jsem zabrousil opět k okolí židovského hřbitova v Šafově. Celé místo bylo příjemně jarní.  O to více mne opět –  zřejmě jako citelný protipól jarního optimismu – chytl za oči právě tento hřbitov. Působilo to na mne paradoxně, až skoro s nádechem ironie, či cynického vtipu. Kdysi mě v záchvatu cynismu napadlo přirovnání, že náhrobky jsou něco jako periskopy mrtvol. Teď jsem si to nějak vybavil… Nicméně zanedbané nakloněné náhrobky trochu připomínaly lidi v kině, kteří se naklánějí, aby dobře viděli – v totmo případě na západ. Jakoby s nadějí hledí na slunce, které se každý večer na pár minut mihne v „zorném“ úhlu zesnulých.

Ex post jsem zjistil, že je to orientce záměrná. Židovská tradice věří, že ve chvíli příchodu Mesiáše se každý zmrtvýchvstalý postaví ke svému eben zichron (hebr. dosl. kámen vzpomínek, též macevot tj. hebr. náhrobek, maceva) tváří a epitafem na náhrobku k Mesiáši, v tomto případě na východ, nebo i k západu, kdy si andělé smrti letící od západu k východu směrem k Mesiáši taktéž mohli přečíst z náhrobku zásluhy zemřelého a spočítat kamínky na jeho macevě a vzít zmrtvýchvstalého s sebou, čili západní směr je taktéž věroučně správný. V praxi židovských obcí se tedy na hřbitovech udržovala jednotná orientace náhrobků, buď východní, nebo méně obvyklá západní, nikoliv jejich kombinace (Zdroj: B.Rozkošná-P.Jakubec, Židovské památky Čech)

Při tom rozjímání jsem si také vzpomněl jak jeden kamarád kdysi rozebíral slovo „orientace“. Je odvozeno od slova „orient“ – tedy východ a tudíž orientace je hledání východiska. Hledání východiska je náplní života. Není nepřípadné, že k těmto úvahám inspiruje právě hřbitov. Největší paradox ze všech těch protichůdných dojmů, které se ve mně hromadily, byl fakt, že hřbitov na mě nepůsobil beznadějně, tedy nikoliv bezvýchodně…

Povel jako inspirace

Má dvouletá dcerka zavelela, že chce na procházku, šestiletý syn rezolutně odmítl (měl rozdělaný projekt na pískovišti u domu). No a já si chtěl udělat pár fotek pučícího jara. Situace bez řešení nebo jasně vymezená cesta? Znamenalo to jít jen kousek od domu a jít hned (neb tak zněl pokyn). Někdy holt člověk nevyrazí ve „zlatou hodinu“, na přesně vymezené místo, kde se zrovna odehrává velkolepá hra světel, pastva pro objektiv. Někdy jsem přinucen si uvědomit, že pozoruhodné – tedy hodné pozornosti – se odehrává stále. Svítilo pozdně odpolední, ale přesto poměrně prudké slunce. Dá se říct, že poněkud nefotografické podmínky. Jenže právě tohle světlo doslova prozařuje krajinu a jaro není krásné jen večer nebo ráno. A když mě ten okamžik oslovil, proč by ho nešlo nějak zachytit nebo vyjádřit.  Takže to byla spíš výzva – výzva ke hře. Dcerka si capkala okolo a vypouštěla své komentáře a já se si hrál s foťákem. Byla to jen chvíle, ale bylo to obohacující. Tak díky, Miško!

Setkání

Pod příkrovem vrby
v koberci z trav
spatřil jsem navečer
malého anděla
Touha mě svrbí
pár dobrých zpráv
žádat od sfér
kam duše nesměla

Blížím se pomalu
nesmělým krokem
potichu plíživě
jak Tomáš bez víry
Mám víry pomálu
strach je ji sokem
když cumlám neživě
bonbóny v obalu

Anděl je netečný
na loutnu brnká
ponořen v tónu
který jsem neslyšel
Jsi mlčením úsečný!
– výtka mi frnká
v duchu mých sklonů
když jsem blíž povyšel

Pak zvedl hlavu
Hleděl mi do očí
tak bdělý
jak já to neuměl
a dal mi zprávu
že svět se roztočí
stejně tak smělý
jak mít jsem ho chtěl

Když těžký je dech
pak slyším vůkol
pouze těžké vzdechy
tak nevlídné!
Když táhnu na bedrech
jen tíživý úkol
pak moje slechy
slyší jen přebídné

Všeho nech!
Anděl poručil
mojí mysli
chamtivé
Čistil mi dech
aby mne nemučil
když v něm kysly
myšlenky horlivé

Dal zaznít strunám
do mého dušení
Dal slovo runám
Umlčel rušení
Dal odvanout dunám
co tlumí umění
naslouchat tušení
a srdce bušení

vlno bytí

s hladinou se radím
na jaké ladím
vlny
hladina mne hladí
když hla se
a dí
maje
v hlase
vlny
máje:
„mnou jsi plný
já ladím tebe
odrazy z nebe
jsi naladěn
jsi naloděn
odevzdej pnutí
buď plutí
na vlnách
zanech strach
nejsem vlnobití
jsem vlno – bytí…“

Raťafáci z Čížova

Někdy rádi rozjímáme o tom, jak kouzelné bylo naše dětství, nebo dětství a svět našich babiček dědečků. Ten svět nikam nezmizel. Existuje s dětmi.  Stačí ho dětem nekrást. Děti nás do něj potom rády pozvou.  A raťafáci z Čížova na pozvánky nejsou skoupí.

(P)odraz Doriana Graye

Hle – kam poděla se mladistvost mé tváře?
Ten pochmurný muž mi z odrazu plive v ústrety
Kam poděla se ta čistoskvoucí záře?
Vždyť kvačím do formy stařičkého poplety

Ano, pleš muže zdobí a šedina je rozkošná
Jen mě ty ozdoby děsí jak na fraku flek
To ta rozplizlost chmury je jaksi nesošná
A že zraju? Ano, ale spíše jako syreček.

Voyer

 

Když jsem v noci zastavil u rybníka, nebylo zřejmě  primárním motivem, že bych „cítil“ dobrou fotku. Byl jsem zvědavý. Svítil srpek měsíce a trochu pofukoval vítr a z krajiny vystupovaly kontury. Krajina byla plná skrytého děje. Pomocí reflektorů automobilu jsem si našel kompozici a upravil ostrost. Pak jsem vše zhasnul a dlouhé minuty jsem nechal fotoaparát polykat padající měsíční světlo. Esence toku času se tak nasbírala do jednoho okamžiku, ve kterém jsem svlékl krajinu ze tmy. Tichá, cudná, plná intimity ukázala své jemné pohyby.  Je to akt svého druhu…

Kmenový rytmus

do prostoru
tepou kmeny
v rytmu změny
bez odporu
v rytmu
algoritmu
v rytmu boru
chci tu
v ritu
rytmu větví
větu světu
říci
že svět ví
že jsme tví
ty tepající
sám sebe snící
co všechny sytí
rytme bytí

Fotolevitace s Michalem

Bylinkový čaj do termosky, stativy a foťáky do kufru auta, děti babičce a hurá do terénu. Svítání o sobě dá vědět za necelou hodinu, takže jeDSC_3088 víc než načase vyrazit. Je příjemné, že se náš kamarád Michal rozhodl podělit se o své znalosti a přístup a rozvinul své aktivity do lektorských rovin. Nezčetněkrát jsme si vyměňovali inspirace z terénu, z dějů, které si doputovaly až před objektiv. Jestli se mi občas povede nějaká fotka, je to značnou měrou proto, že Michal eliminoval mnohé moje chyby dobře cílenou radou. DSC_3217

A toto sobotní ráno jsme se rozhodli koncetrovaně prožít užitečné s příjemným. Vyrazila i má milovaná žena, která  – jak se zdá – taky chytla fotovirus…

Sešli jsme se U Mišpule, kde už byl připraven kromě Michala i Jirka a pěšky jsme vyrazili do terénu. Světlo se nesměle sápalo na východní horizont a my jsme dorazili do první lokality, která byla pro tento okamžik jako stvořená. Michal umí spoustu věcí, ale jednu opravdu dobře: rozpustit se v krajině… Je to koneckonců předpoklad dobré fotky. Umět se nechat pohltit. Teď k tomu tak nějak mimoděk přibývaly i cenné informace. Krajinu můžete buď cvaknout, nebo zobrazit. A mezi tím je propastný rozdíl… Je fajn se toto dozvědět a připomínat si to.

Náš den pokračoval po silnici i po lesních pěšinách a loukách. Chvíli bylo vedro, chvíli zima a obojí bylo dobré. Když jen „chcete“ fotit, tak není co; na druhou stranu, když jste připraveni fotit, tak se vaše smysly zalijí vjemy a vy nevíte, co dřív. Tak nefotíte vůbec. Zklidní-li se člověk trochu, fotka si ho najde. I takové zprávy ke mě cestovaly při levitaci v galerii Páně…DSC_3297

Procházeli jsme se mezi obrazy až do pozdního odpoledne. Na mě dolehla začínající rýmička, tak se má chůze volně měnila v plazení. Nicméně to jen umocnilo pocit, že jsem se věci zcela odevzdal…

U Mišpule pak následovalo osvěžení a věcné informace krajinářského postprocesu i s praktickou ukázkou.

Tak díky za pěkný den a zase někdy!

Odkazy z textu:

Michal: http://www.michal-schneider.cz/

foto dílna: http://www.foto-dilna.cz/

Jirka: http://www.jirka-fiala.cz/

Pavla (žena má): https://plus.google.com/u/0/104298916272647877177/posts

U Mišpule:http://www.ubytovanipodyji.cz/