Periskopy

Zdálo by se, že je to ponuré téma. A trochu je. Po více jak roce jsem zabrousil opět k okolí židovského hřbitova v Šafově. Celé místo bylo příjemně jarní.  O to více mne opět –  zřejmě jako citelný protipól jarního optimismu – chytl za oči právě tento hřbitov. Působilo to na mne paradoxně, až skoro s nádechem ironie, či cynického vtipu. Kdysi mě v záchvatu cynismu napadlo přirovnání, že náhrobky jsou něco jako periskopy mrtvol. Teď jsem si to nějak vybavil… Nicméně zanedbané nakloněné náhrobky trochu připomínaly lidi v kině, kteří se naklánějí, aby dobře viděli – v totmo případě na západ. Jakoby s nadějí hledí na slunce, které se každý večer na pár minut mihne v „zorném“ úhlu zesnulých.

Ex post jsem zjistil, že je to orientce záměrná. Židovská tradice věří, že ve chvíli příchodu Mesiáše se každý zmrtvýchvstalý postaví ke svému eben zichron (hebr. dosl. kámen vzpomínek, též macevot tj. hebr. náhrobek, maceva) tváří a epitafem na náhrobku k Mesiáši, v tomto případě na východ, nebo i k západu, kdy si andělé smrti letící od západu k východu směrem k Mesiáši taktéž mohli přečíst z náhrobku zásluhy zemřelého a spočítat kamínky na jeho macevě a vzít zmrtvýchvstalého s sebou, čili západní směr je taktéž věroučně správný. V praxi židovských obcí se tedy na hřbitovech udržovala jednotná orientace náhrobků, buď východní, nebo méně obvyklá západní, nikoliv jejich kombinace (Zdroj: B.Rozkošná-P.Jakubec, Židovské památky Čech)

Při tom rozjímání jsem si také vzpomněl jak jeden kamarád kdysi rozebíral slovo „orientace“. Je odvozeno od slova „orient“ – tedy východ a tudíž orientace je hledání východiska. Hledání východiska je náplní života. Není nepřípadné, že k těmto úvahám inspiruje právě hřbitov. Největší paradox ze všech těch protichůdných dojmů, které se ve mně hromadily, byl fakt, že hřbitov na mě nepůsobil beznadějně, tedy nikoliv bezvýchodně…