Portrét v době selfie?

DSC_4395-2Po nějaké době se mi (opět) začala vkrádat do hlavy otázka, co je to portrét… Otázka se nevkradla zcela bez příčiny. Nelze si totiž nevšimnout, že žijeme v době „profilů“. Prakticky každý (já samozřejmě taky) už má někde nějaký virtuální profil – sociální sítě, portály, inzertní stránky a čertví co ještě. A kromě profilových fotek sdílíme spousty selfie. Zdá se, že přikládáme obrazu sama sebe velký význam. Ale paradoxně tomu současně věnujeme jen DSC_7432minimální pozornost, tedy v tom smyslu, že  vlastně podáváme sami sebe –  často bez rozmyslu – v dost hrozném obrazu… O co tedy vlastně jde? I v historii se lidé nechávali portrétovat. Nechat se namalovat či nakreslit malířem či kreslířem (popřípadě vysochat sochařem) byla zpravidla doména bohatších vrstev. Malíř pak trávil dny a měsíce soustředěné práce. Věnoval pozornost každému stínu, tvaru, póze, ale i charakteru osoby, hloubal nad ní – jak ji vidí on, jak se vidí portrétovaný. Často měl zadání, které musel, nebo by měl respektovat. Počátek fotografie učinil portrét dostupnější. Návštěva fotografa se nicméně přesto rovnala události: ať jedinec či skupina, rodina apod. věnovali pozornost svému zevnějšku i výrazu. Případně se nechali vyobrazovat při nějaké významnější události. Málo světelné objektivy činily portrétování náročnější – bylo nezřídka nutno strnule pózovat. Přesto fotografie s velmi jemnou kresbou, obohacené DSC_1923patinou doby, uchvacují dodnes a navíc získaly hodnotu rodinných klenotů a informací o minulé době, o našich předcích. Po nás – z miliard selfíček – pokud někdy vypnou proud – nezůstane zřejmě téměř nic. Fotka je teď jedna z nejdostupnějších věcí – i pro ten rohlík musíme dojít do obchodu a zaplatit ho z vydělaných peněz. Mobil je sice nutno koupit, ale pak si můžeme fotit do zbláznění – doslova. Díky tomu jsme fotce, v šírším slova smyslu i obrazu jako takovému, přestali věnovat vědomou pozornost. Prásknem fotku a dem… Možná ji ještě prásknem na fejs… Trochu sofistikovanější postup je jít za fotografem. Ale tam se často děje totéž v bleděmodrém: obvyklá póza, rekvizita, prásk a dem a na fejs. Někdy jsou vzneseny požadavky: glamour, akt, portrét – být vyfocen, tak jako se dnes fotí, aspoň tak trochu jako celebrita… Všichni pak vypadají tak nějak… stejně… Má to v sobě těžko pochopitelný rozpor: největší DSC_7708-3_FV_křídováděnípozornost věnujeme sobě s tou největší ledabylostí jaké jsme schopni. Když se nad tím ale zamyslím hlouběji, tak v tom vlastně žádný rozpor není. Ve skutečnosti sobě nevěnujeme žádnou pozornost. Nevíme kdo jsme, ani nás to moc nezajímá. Věnujeme se jen představě o sobě samých a představám ostatních o nás samých. Většinou ani nevíme jak nás ostatní vidí –  toho bychom byli schopni, pokud bychom ostatním rozuměli, ale o to se málokdo upřímně snaží. Ostatním lze rozumět jen do té míry, do DSC_7024-2jaké známe sebe, ale protože to nás moc nezajímá (možná i děsí), jsou nám srdce ostatních skryta. Žijeme v představách, v polosmyšleném světě. Zamilováváme se do představ, nenávidíme představy. Nepotkáváme se s lidmi – jsme svým DSC_6502způsobem sami se svými představami… Všude kolem burácí ticho samotářů.
Možná to někomu bude znít přehnaně, možná škarohlídsky, pesimisticky. Ale je to spíš naopak. Pokud si člověk toto všechno uvědomí, pootevře se mu cesta k sobě a také k ostatním. A tudy zpět k portrétu: k člověku, právě k tomu člověku, kterého máme před sebou. Nemusí se mi líbit a nemohu se nutit, aby se mi líbil, nebo aby mi byl sympatický, ale mohu se snažit mu rozumět. Dokud mi běží hlavou soudy a úsudky o člověku, tak vlastně polemizuji se svými vlastními představami. Pokud mi lidé lezou na nervy, tak to může být prostě dáno tím, že jsem odhalil jejich vlastní motivy, neboť je znám dobře od sebe. Možná jsem je ani neodhalil, jen si to neumím jinak představit, než jak to zám od sebe. Pokud bych připustil, že ve skutečnoti soudím sebe, tak moje emoce poleví a mDSC_2583_FVohu odpustit   – sám sobě. Nepochybně se to pak projeví v tom, jaký vztah budu mít k ostatním. Porozumět neznamená cítít odpor ale ani ne nutně náklonnost. Znamená to radost. DSC_4574Nesentimentální, nepřepjatou radost. Radost je totiž normální stav.  Tudy asi vede i cesta k tomu, jak mít rád lidi, pochopit podstatu odpouštění, ale taky podstatu opravdové komunikace, tedy takové, která je efektivní, která oslovuje. Musím přiznat, že tu mluvím o cestě, kterou rozhodně nemám bůvíjak prošláplou, ale dává mi smysl. Možná to ani není cesta, ale jen DSC_2560_HUBICEK_MICHAELKAnezbytný předpoklad pro to, abychom vůbec někam vyrazili… Každopádně takto vnímám cestu portrétu. Čili: čas portrétu znovu nastal 😉