Procházka do hloubi

PictureSynek zatoužil na chvíli vypadnout z domu – udělat si výlet. Bylo již pozdě odpoledne, ale je to skvělá příležitost spojit příjemné s příjemným: výlet se synem a možnost ulovit nějakou fotku. Lokalita se mi zjevila v mysli až cestou. Jen po krátké jízdě jsme zastavili vozidlo v serpentinách před Vranovem nad Dyjí a vydali se po stezce ke Claryho kříži. Slunce bylo za mraky a byť byl les krásný, nepůsobil na mě přívětivě. Přesto jsem chtěl nasát příznivého ducha přírody. Příběhy stezky jsou svázány s historií Vranovského zámku a jeho pány a pro mě tyhle souvislosti vždy měly trochu příchuť něčeho temného. Zkusil jsem to ze sebe setřást a hledal nějaký fotogenický koutek. Synek pochodoval chvíli napřed a chvíli za mnou. Lákaly mne pařezy obrostlé mechem a trsy trávy, tak jsem je fotil, bez nějakých ambicí o hlubokou fotku. Malý  se mě ptal, proč to fotím, tak jsem mu vykládal, proč se mi pařezy líbí a on mi zas vysvětloval, proč má rád celé stromy. Povídali jsme si o tom, že pařez byl kdysi strom, který rostl desítky a někdy i stovky let a pak byl v několika minutách pokácen. Zůstal jen pařez jako pomník dlouhého života, zesnulého svědka jednoho místa, trpělivého a snášenlivého pozorovatele.  Po krátkém strmém stoupání se před námi objevila bříza vyvrácená i s kořeny a balem hlíny. Svým světlým tělem zahradila cestu. Došli jsme k ní a obdivně zkoumali to zátiší. Všiml jsem si, že z kořenů opět vyrůstá další stromek a míří kolmo vzhůru. A když jsem pak pohlédl na korunu té padlé břízy, tak byla obrostlá listím. Pronesl jsem cosi o tom, jak i v tomto zdánlivě beznadějném stavu bojuje bříza o přežití. Pronesl jsem tu větu spíše bezděčně a možná i předpokládal, že to malý pustí z hlavy. Začalo se nesměle, a vždy jen na chvíli, objevovat slunce. Na lesní krajinu to mělo zvláštní vliv. Potemnělým koutům počaly konkurovat třpytky v listech a hra světel oblékala struktury kmenů do náladových hávů. Celou cestu jsme nepotkali živáčka. Tohle období je na turisty naštěstí chudé.  Byli jsme sami, a ta samota byla zvláštní, protože vše okolo nám o sobě dávalo vědět. Po chvíli  jsme uhnuli z trasy, protože jsme chtěli vyjít k poli, kde jsme vylezli na myslivecký posed. Pak jsme ještě chvíli šli lesem, ale kulihráška začaly bolet nožky. Po vzájemné shodě jsme to otočili zpět. V tom se v malém probudila otázka: „Všechno živé bojuje o přežití?“ Zdálo se to jako lehká otázka, ale když jsem chtěl odpovědět, nedokázal jsem najít větu, kterou bych si sám před sebou obhájil. „Svým způsobem ano,“ přemýšlel jsem nahlas. Nechal jsem se unést a své úvahy jsem zanášel do souvislostí, které jsou pro dětskou dušičku možná  tíživé téma. To mne ale v tu chvíli nenapadlo. Vzpomněl jsem si, jak jsme ráno koukali na mou fotku, když jsem byl malý. Teď jsem velký – tělo je vlastně úplně jiné, ale já jsme zůstal, takže něco v nás, vlastně my samotní, zůstáváme, ať už se s tělem děje cokoli. Pro život jsou přirozené dvě věci: neumírat a radovat se. Zvláštní je, že obojí musíme hledat… Radost končí s tím, co ji zapříčinilo, a když bude zdrojem radosti něco, co zkáze nepodléhá, už o tento stav nepřijdeme. Vedl jsem tento monolog, rozvíjel obrazy a souvislosti a můj malý posluchač občas odvětil „ano“. Měl jsem za to, že už mě moc nevnímá a do značné míry jsem mluvil sám k sobě. Že se krutě mýlím jsem pochopil už za chvíli, když se za mnou ozvalo vzlykání. Malému kulihráškovi se během mých řečí honily hlavou obrazy o ztrátách a bolesti v srdci – to co já jsem vnímal jako osvobozující, pro něj bylo tíživé. Tedy zřejmě, protože mi neřekl, co ho v tu chvíli přesně trápilo. Usedl na kraj cesty a já k němu. Snažil jsem se ho z těch chmur vyvést, ale nebylo to moc snadné. Les se zalil sluncem a na stezce se objevili lidé. Mladý pár s miminkem v nosítku. Kulihráška to ihned přivedlo na jiné myšlenky, zdvořile pozdravil. Prohodili jsme s těmito lidmi pár slov a pomalu se zas vydali na cestu. Před námi se v opačném směru objevila žena a kousek za ní další. „Ty máš ale pěkný klbouk!“ promluvila k malému ta první. „Všichni mě poznají podle cylindru!,“ pronesel spokojeně kulihrášek a svižně jsme si to odmašírovali k autu. Měl jsme pocit, jako kdybychom vyšli z jiného lesa, než do kterého jsme vstoupili…

Picture
PicturePicturePicturePicture