Rozjímání na Bílé Hoře

Blížilo se poledne a padesát tisíc mužů čekalo ve formacích na střetnutí. Pak se dali do pohybu vojáci Gauchiera, La Motte a de Lacroix, proti nimž se svojí jízdou vyrazil  Hrabě Jindřich Matyáš Thurn. Netrvalo ani dvě hodiny a více jak pět tisíc životů vyhaslo. Vojska českých stavů byla drtivě poražena. Třísetletá nadvláda Habsburků, upevněná popravou sedmadvaceti pánů, byla na svém počátku.

Po rozbřesku jsem brouzdal oborou, u níž rezonoval ryk bojiště a která posléze posloužila jako hromadný hrob padlých. Po stezkách občas proběhne běžec, nebo někdo venčí psa. Co je čtyři sta let proti dvěma hodinám! Místem prošla historie, mnohá další vojska a nyní zde pražané relaxují, prochází se, děti si hrají. A přesto: silný okamžik bitvy se do místa vryl více než cokoliv jiného. Stačí k němu obrátit pozornost. Dusot koní, pády bezvládných těl, to vše stále vibruje v zemi, byť již jen jako ozvěna z hloubi času. Prostor prořezávaly výstřely a nárazy ocele. Při nádechu se připomenou. Nezatěžuji se historií a mocenskými souvislostmi. Historii píší vítězové. A lháři. To čím dýchá toto místo je mnohem opravdovější. Stejně jako energie bojujících mužů. Energie těch odhodlaných, vítězících, umírajících i prchajících. Hlína jako náruč matky Země přijala mnohá těla na prostanství Bílé Hory kolem letohrádku Hvězda. Toto místo bylo ale přitažlivé již od pravěku. Vše opravdové, co tudy za tisíce let proběhlo tu nechalo v atmosféře stopu a když jsme přístupní, tak se nám to zjevuje. A máme-li fotoaparát, možná to vstoupí i se světlem do objektivu…

Jedna odpověď na “Rozjímání na Bílé Hoře”