Světlo venkova

Venkov má mnoho tváří a byl už nezčetněkrát vyobrazen ve všech svých podobách a všemi možnými formami. Nepřináším asi těmito fotografiemi příliš novou zprávu, snad kromě této: venkov stále existuje a nejen ve své zubožené podobě. Jeho poesie ještě kdesi dýchá, byť je stále urputněji válcována tendencí lidí odtrhnout se od toho, co činí život opravdovým, tlačící nás k tomu, co nás nutí žít v představách o životě. Nesekáme dřevo, aby bylo teplo, nesbíráme plody, abychom nabrali sílu, platíme jen účty, za kterými už není vidět nic. Z bariérou účtů a hotových výrobků už neumíme vidět svět, který nás živí.

Poesie není sentiment, je to obraz vytvořený prožíváním děje. Obraz skutečnosti není jejím napodobením, je jejím projevem. Je ale projevem její roviny, nikoli všech souvislostí – proto je fotka, obraz, báseň – interpretací. A interperetace poskytuje věrný prožitek v závislosti na opravdovosti vnímání interpreta. Nezbývá než doufat, že se to občas podaří.