UVIDĚT CÍTĚNÉ, CÍTIT VIDĚNÉ

Tam někde vibruje tajemství fotografie: uvidět cítěné, cítit viděné… Cestou k tomuto tajemství je klapnutí závěrky fotoaparátu v ten správný okamžik. Být do tohoto okamžiku vpuštěn připravený, je tajemství fotografování. Hezky se o tom píše, ale pokaždé, když chytíte fotoaparát, tak je ta cesta vždy odlišná, stejně jako jsou odlišní lidé a vlastně jak je odlišný jeden okamžik od druhého. Jen míra bdělosti DSC_9050-4určuje, jak rychle tu cestu najdu. To je aspoň má skromná zkušenost. Můžu si dát neuvěřitelnou práci s oblečením, nasvětlením, kulisami, můžu fotografovaného člověka do úmoru mučit žádostmi o pózu, výraz, ale přesto výsledek bude nuda. V době, kdy se dá fotka počítačově upravit téměř jakkoli (můžete mít klidně fotku, jak couráte po Marsu), tak mě přitahuje to, co programy neumí – záchvěv vnitřního rozpoložení. Něco, co cítíte, ale těžko popíšete, okamžik prchne, výraz se mění jak vlny na vodě, pak se vrací, a zase mizí… Nic není nehybné, a stejně tak obraz nemůže zachytit nehybnost – je pak prázdný, vymyšlený, vydřený, bez osudu a příběhu. Pak jde stranou pýcha „tvůrce“, „autora“ a může (musí) nastoupit pokora obdarovaného. To vše se mi honilo hlavou, když jsem se podíval na přiložený portrét. Ani se nesměje, ani není smutný. Ale kdesi v pozadí všech jemných pohybů svalů ve tváři a světle v očích je vidět nevyjádřená radost, že mohl něco dělat s tátou – třeba fotit.