Voda uchopená, vodou uchopeno

Abych sám sebe uviděl, musím od sebe odstoupit. Tak to někdy cítím. Člověk sám sebe často vnímá jako někoho, kdo něco musí, něco se po něm chce, pasuje se vědomě či nevědomě do kontextu společnosti, do kontextu a na míru všech možných i nemožných očekávání okolí. Nakonec ztratíme kontakt sami se sebou – navlečení do mundúru, ve kterém nás chtějí vidět ostatní a my si nakonec myslíme, že jsme to opravdu my. Občas tuhle odtrženost od sebe samého zavnímám a zoufale se snažím z té pasti vymanit. I proto se mi stane, že místo abych jel z práce přímo domů, tak zastavím třeba někde u pole. Tak to bylo i nedávno. Podkluzoval jsem v nevhodných botách na ohromných hroudách zoraného pole a směřoval to stále více do prostoru. Jako kdybych se chtěl odstřihnout od všeho, co mne svazuje  a chtěl si způsobit aspoň na chvíli pocit uvolněnosti.  Šlo to těžko, protože věznitel je vždy jen v hlavě. Vnitřní rozpoložení mě trochu nutilo hledět do země  – místo, abych chtěl vzlétnout, tak se vlastně zavrtávám. Oko mi ale padlo na dva krásně vyhlazené oblázky. Vzal jsem je do ruky a bezděčně si užíval jejich tvar. Strčil jsem je do kapsy a s pocitem, že jsem zase nenašel, co jsem hledal se vracím zpět do vozu a jedu domů.

Po nějakém čase jsem se v noci rozhodl, že si zkusím nafotit sklenici s vodou. Zkouším všelijaká nasvětlení  a kompozice. Pak se mi znovu zjeví dva oblázky – někde byly odložené poté, co opustily kapsu. Položím je vedle sklenice s vodou a uvědomím si, že vlastně nefotím ani sklenici, ani kameny, ale vodu. Oblázek je trpělivým dlátem vody precizně opracovaná soška . Každý tvar byl hledaný desítky, stovky, možná statisíce a miliony let.

„Kdysi jsi byl velkým balvanem, možná skalou…“, promlouvám k němu. „Prosvištěly kolem tebe miliony osudů…“

Každé zaoblení je stopou po úderu, zlomu, který byl pak dlouhé věky opracováván, sochán vodou. Nikdy nenajdeš dva oblázky stejné. Příroda je obrovská galerie originálů, komponovaná v mnoha rovinách chápání a vnímání, v rovinách které existují samostatně, stejně jako se prolínají do nespočetných variant a kombinací. Trpělivá jemná síla vody mění symbol tvrdosti a odolnosti: kámen. Kdybychom osud toho oblázku zaznamenali do časosběru, asi by působil měkce jako hedvábí.

A voda: neúprosný diplomat, který vždy prosadí svou. Přesto, nebo právě proto,  ochotně a bez okolků přijme ve vteřině tvar sklenice… Voda umí působit tisíce let, ale taky v pouhé vteřině. Hledím na tyto předměty a uvědomuji si, jak mě školí, jak mě intenzivně učí. Svět k nám nemlčí. Věřte těm, co promlouvají s kameny, nebo rozmlouvají s Bohem. Jsme-li ochotni naslouchat, tak nezůstanem bez odpovědi. Když jsem tehdy kráčel po poli, tak jsem nebyl schopen naslouchat. Člověk vlastně nenaslouchá většinu svého času. A proto má pocit, že nebyl vyslyšen.

Voda příjme jakoukoli roli  – když je potřeba. Voda se prosadí navzdory všemu – když je potřeba. Voda ví o svém okolí a vnímavě mu naslouchá  a svým chováním duchapřítomně odpovídá na  každý dotek. Přesto je to ona, která formuje, tvaruje, dává život a také ho bere. I přesto všechno vždy zůstane sama sebou.

Tak tady máš odpověď, říkám si. Buď kamenem a tvrdými údery ti vnutí tvar. Buď vodou, která naslouchá a neztratíš sebe.

Sám nevím, jestli z těch všech pocitů a vjemů se do fotek promítla aspoň špetka, ale určitě vím, že focení může být cesta, která otvírá (nebo aspoň pootvírá) oči…PicturePicturePicturePicture