Zablýsknutí v kalupu věčnosti

Třebaže se po Praze pohybuji docela často, tak ji moc dobře neznám. Dílem i proto, že se pohybuji zpravidla jen v některých částech. Proto, když potřebuji na chvíli „vypustit“, na chvíli ulevit hlavě, neznám moc míst kam zavítat. Jezdím nicméně celkem pravidelně kolem Olšanských hřbitovů… Místo na odpočinek je to jistě vhodné, ale musí se jednat o odpočinek poněkud fatálního charakteru. Jako místo relaxace a procházky se to už jeví poněkud nepatřičně. Když jsem si ale tuto podivnou kratochvíli dopřál, tak se mi úvaha na toto téma vnucovala. Proč mám ten pocit nepatřičnosti a přesto mě to svým způsobem přitahuje? Hřbitov je místo zpravidla velmi tiché, a náhrobky se zelení se mísí do jakýchsi morbidně roztomilých zákoutí. Přesto v okamžiku, když se člověk užuž nechá unést těmito podivnými půvaby, tak cosi krutě opravdového tento sentiment zastaví. Fotka mladého člověka na náhrobku způsobí píchnutí u srdce a před očima se mi u každé hromádky hlíny a mramorové desky, začne odehrávat příběh, leckdy i velmi bolestný a krutý. Stesk se tu květinami snaží nazdobit neúprosnou krutost života. Najednou vzhlédnu a uvědomím si ty nekonečné řady hrobů a mám nutně pocit, že život je živelná katastrofa, ze které nikdo nevyvázne živý… Je to neskutečně silné místo, ale čím víc si připouštím tíhu toho, co se v lidech odehrává při loučení, stává se místo pro mne nesnesitelné. A přesto je tu stále ta jiná rovina, která tím místem prostupuje: rovina jakési samozřejmosti, usmíření se se skutečnou povahou života, přijetí jeho daru a poděkování k jehož vyřčení je potřeba velkého vnitřního přerodu a neskutečné síly, která nás činí člověkem, svobodným člověkem. Měl jsem přes rameno fotoaparát, ale připadal jsem si s ním jako paparazzi… Pokud by se něco z mých pocitů zjevilo jako obraz, vyfotím to, ale rozhodně nemělo smysl zbůhdarma fotit náhrobky. Semtam jsem něco vyfotil, ale bylo to studené. Nicméně pak se objevil obraz, který  se alespoň trochu přiblížil tomu, co bych rád zachytil. Zanedbaných, snad zapomenutých náhrobků se ujala sama příroda. Důstojně je zahalila a přijala poslední známky zmizelého osudu pod svá křídla. Utichlá životní dráha jako bezvýznamné zablýsknutí v kalupu věčnosti ční v travinách a čeká až bude zcela pohlcena. Ochmýřené stonky pampelišek, připravené plodit, skrytě napovídají, že nic nekončí, vše se jen mění…

Picture