Zrcadýlka

Svoje děti fotím skoro pořád. Vskutku vděčné téma. Svým způsobem ale těžké v situaci, kdy se mám odpoutat od prosté náklonnosti k výběru těch fotek, které mě osloví i něčím, co tuto náklonnost přesáhne.

V prožívání dětí najdeme důvěrně známé prožitky: radost, smutek, hru. Hru a radost dospělý pobaveně přijímá (pokud ho to zrovna nerozčiluje), smutek bere vážně (když ho nutí pocit odpovědnosti) nebo přezírá jako banálost. S blahosklonnou shovívavostí pozorujeme děti. Co bereme v jejich prožívání vážně? Co je v jejich životě vážné? Nic a všechno…Všimněme si, že dítě se jen zřídkakdy trápí nad něčím dlouhodobě. Nežije trápením. A když se to u nich začne projevovat, tak – věřte mi – to už je práce dospělých. Odmítli jsme přijmout jejich lekci opravdovosti a začíná být úspěšná naše výchova k utrpení. Falešnost, taktizování, obchod s city, lež – vítejte v zrcadlové síni. Vždy, když si myslíte, že rozumíte obrazu svého dítěte, narazíte si čumák o zrcadlení vlastní tváře… Vím, co říkám: mám už trochu dobitou tvář…
Lže jen ten, kdo druhému nevěří, že přijme jeho srdce na dlani, ať už je jakékoliv.